Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po téměř dvaceti letech se těžce navazuje. Je nemožné po takové době vstoupit do stejné řeky. Svět se pohnul příliš mnoho. I tak se o to FAITH NO MORE pokusili. Nejen prostřednictvím několika tour, ale nyní i prostřednictvím desky. Hoďme stranou to, že se Mike Patton sám nesčetněkrát zaklínal, že si něco takového nedokáže představit. Nikdy neříkej nikdy. To tu platí dvojnásob.
Kapela mého mládí. Hudebního hledání. Cítím tu upřímnou snahu zůstat ve stejném kolejišti, v němž kapela před osmnácti lety skončila. Kdo tedy čekal silný vliv různých extrémů, které Patton za tu doby vychrlil, bude zklamán. Nejintenzivněji lze najít vliv třeba takových TOMAHAWK, ale jinak vše navazuje na poklidnější tvorbu, kterou navodilo „Album of the Year“.
Rukopis kapely je rozpoznatelný na všech deseti kusech. Tu a tam jsou znát zkušenosti, které Patton nasál za ta léta. Ať už je to dramatický rozjezd v „Cone of Shame“ připomínající FANTÔMASácký „The Director´s Cut“ nebo práci se samply, vokály, jistou výpravností a náladou.
FAITH NO MORE za to dobu vyzráli, stali se kultem. Mnozí je i zpětně docenili. Nemusí nic dokazovat a já je obdivuji, že se do tak nejistého podniku pustili. „Sol Invictus“ asi pro nikoho nebude nejoblíbenější album z jejich diskografie. Co je však důležitější, není v tom křeč. Není tu snaha znít za každou cenu jako kapela z devadesátek. Není to průšvih. Navázali se ctí.
Celkem by mě zajímal nějaký dokument s odstupem o tom, jak to vlastně celé bylo. Dle některých zdrojů kapela tvořila delší čas bez účasti Pattona, kterému se tvořit další album FAITH NO MORE nechtělo. Celý proces zabral něco kolem dvou let.
Sol Invictus (2015) Album Of The Year (1997) King For A Day ... Fool For A Lifetime (1995) Angel Dust (1992) Live At The Brixton Academy (Live) (1990) The Real Thing (1989) Introduce Yourself (1987) We Care A Lot (1985)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.