Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Stare Into Death And Be Still“. Nazvat své album takto znepokojivým titulem a přitom nepůsobit směšně nebo nepatřičně mohou opravdu jen ULCERATE. Pokud se v rámci death metalu jako takového podíváme do kolonky „služebně mladší, leč zavedené kapely se značným influencing (promiňte mi to slovo, jen se zoufale snažím držet prst na tepu doby) potenciálem“, musíme na těch nejvyšších pozicích spatřit právě trojici z Nového Zélandu. Od doby, kdy jim kdysi slovutní Neurotic Records (kde je jim dnes konec?) vydali skřípějící prvotinu „Of Fracture And Failure“ letos v únoru uplynulo již třináct let. Během nich ULCERATE vydali čtyři další desky, kterým se podařilo navázat a dokonale rozvinout odkaz debutového záznamu, a to hned na několika frontách. Aucklandská sestava dokázala být pokaždé jiná, svá chapadla roztáhla napříč žánry, ale přitom si pokaždé bez zaváhání zachovala svoji tvář. Ani šestá řadovka není jiná, ULCERATE opět vykročili trochu odlišným směrem a přesto zůstali jasně rozpoznatelní hned po prvním riffu či úderu Saint Meratovy paličky do blány rytmického bubnu.
Zatímco předchozí kolekce „Shrines Of Paralysis“ vás nemilosrdně postavila do pozice bezbranného bruslaře národního teamu Pobřeží Slonoviny, který musí bez dvou minut celý zápas čelit drtivému tlaku kanadské přesilovky pět na tři, novinka přeci jen přináší jisté uvolnění. Neznamená to však, že vám ULCERATE umožní jen tak jednoduše vyhodit touš přes všechny čáry a osvobodit se tak z permanentního sevření, právě naopak, inkasovat budete stále stejně pravidelně, nicméně ukazatel skóre se bude měnit ve váš neprospěch zejména po efekt(iv)ních kombinacích, nikoliv už tolik po nekompromisních golfových úderech od modré.
Jací jsou tedy ULCERATE v roce 2020? Jsou více melodičtí, strukturovanější a kompozičně variabilnější. Zní vám to jako kompromis, odchylka od nastoleného kurzu nebo dokonce snad jako vstřícný krok k početnější, posluchačsky méně vyhraněné obci? Něco na tom určitě bude, leč ULCERATE provedli i tento obrat velmi sofistikovaně a s elegancí sobě vlastní. Pokud se podíváte na jejich diskografii, „návykovější“ momenty objevíte i na tak chladném monolitu, jakým je „The Destroyers Of All“, o poslední, „Shrines Of Paralysis“ (o jakkoli nesmlouvavé a ofenzivní desce je řeč) pak ani nemluvě. Letos jsou však ony přístupnější momenty nápadnější a jejich objevení v tradičně komplikované kompoziční struktuře nedá prakticky žádnou práci.
Typickým reprezentantem je třeba závěrečná skladba „Dissolved Orders“, která disponuje na poměry aucklandských až nepatřičně chytlavým riffem. Osobně s tím nemám větší problém, probleskující melodické střípky ve starších záznamech mi rovněž nevadily, ba právě naopak, zejména na úrovni gradačních prvků byly spíše logickým vyústěním než nějakým „random“ zpestřením nepřehledných skladatelských struktur. Přesně takovou úlohu hrají přístupnější kytarové linky i v „There Is No Horizon“ nebo „The Lifeless Advance“, úvodní to položce nového alba.
Příklon ke srozumitelným konstrukcím skladeb samozřejmě trochu obrousil i disonantní ostny Hoggardovy kytary, nicméně i tak si příznivec spletitých a neprostupných šestistrunných struktur nebude připadat nijak zvlášť ochuzen. Mnohem více potěšeni však budou z poslechové seance odcházet nejrůznější reptalové, kterým starší ULCERATE připadali málo čitelní či příliš nedostupní. Ti všichni si ve svých mozkovnách odnesou domů nejeden lehce zapamatovatelný motiv (nosný riff titulní skladby nebo klasicky uskřípnutý riff v „Inversion“), což je bilance, která v minulosti absolutně nebyla pravidlem. Beze změny pak zůstává opět bezchybný Kellandův vokál, ve stínu mikrofonu máme tu čest být svědky zcela dominantního představení.
Co mi na nových ULCERATE naopak trochu chybí je více konstantního tlaku, který na posluchače vyvíjela zejména „Shrines Of Paralysis“. „Stare Into Death And Be Still“ je mnohem více diversifikovaná, není rozhodně tak rychlá a disponuje přeci jen o dost čistší a průzračnější atmosférou. Kromě násilného tlaku, který doslova nesportovně svíral zákazníka předešlých desek novozélandského tria, trochu postrádám i onen studený dotek, to ohyzdné pohlazení šedé kostnaté ruky, jež se ke mě chtivě natahovala z popela a sirnaté mlhy výlisků typu „Vermis“ či „Everything Is Fire“.
Co se skladatelského umu týče, patřili ULCERATE od samého počátku kariéry do prvních lavic vysokých škol. Nová nahrávka tento dojem umocňuje ještě mnohem více než kdykoli předtím. Naše trojice disponuje na „Stare Into Death And Be Still“ jasně nejširším žánrovým záběrem, musí tedy logicky pracovat s mnohem barevnějším spektrem výrazových prostředků, přesto je dokáže přehledně zpracovat a vrstvit je na sebe s úžasnou (pro-kompoziční) lehkostí. Inu, trio Hoggard / Kelland / Saint Merat spolupracuje již od vydání prvního dlouhohrajícího záznamu a jejich tvůrčí chemie spolehlivě funguje i v ne tolik extrémních a posluchačsky dostupnějších intencích. K obrazu desky skvěle padne i méně konfliktní produkce a vyvážený mix (vzpomeňme na často vytažené Saint Meratovy bicí). Tím samozřejmě nechci naznačit, že mi v mixu vyčnívající bicí u ULCERATE nějak zásadním způsobem vadily, všichni přeci dobře víme, že tahle kapela má spíše než lead guitar lead drums (jakkoli je Michael Hoggard úžasným kytaristou, samozřejmě).
User-friendly přístup k death metalu v podání novozélandských osvícenců byl korunován úspěchem. Ztráta tváře se v žádném případě nekoná. „Stare Into Death And Be Still“ je vyzrálá, dotažená, inteligentní a současně i nejvíce komplexní nahrávka v diskografii aucklandského zázraku. I šestý drahokam na koruně ULCERATE je stoprocentní žánrový art.
User-friendly přístup k death metalu v podání novozélandských osvícenců byl korunován úspěchem. Ztráta tváře se v žádném případě nekoná. „Stare Into Death And Be Still“ je vyzrálá, dotažená, inteligentní a současně i nejvíce komplexní nahrávka v diskografii aucklandského zázraku. I šestý drahokam na koruně ULCERATE je stoprocentní žánrový art.
1. The Lifeless Advance
2. Exhale The Ash
3. Stare Into Death And Be Still
4. There Is No Horizon
5. Inversion
6. Visceral Ends
7. Drawn Into The Next Void
8. Dissolved Orders
Porovnám-li s GORGUTS, ti mě hodí do vrtulové pračky (kdo pamatuje?) a po hodině slastně udušeného vyplivnou. ULCERATE mě tam hodí taky, ale za chvíli to vypnou, já se nadechnu a... vrtule se zase pustí. Prostě ty nosné motivy nejsou spojené tak, abych z té pračky vylezl v opojném bezvědomí. Trošku zapracovat na songwritingu a bude to super. Zatím jsou tam pořád rezervy.
15. května 2020
RIP
9 / 10
ULCERATE jsou i na své šesté desce lehce rozpoznatelní a svébytní v tom, jak kují smrtelný kov. Způsob, jakým tu do sebe zapadl technický death metal s atmosférou je nesrovnatelný s jakoukoliv jinou kapelou. ULCERATE jsou takoví death metalový TOOL. I tady platí, že každý hudebník používá svůj nástroj velmi specifickou cestou. Jamie Marat sází neskutečné bomby svojí bicí soupravou a Michael Hoggard, jakoby se snažil jeho těžkotonážní ostrou artilerii zahalit rozskřípanou kytarovou mlhou. Souhra a souboj v souběžné lince. Nová deska je zcela jistě otevřenější také vyzrálejší z pohledu skladby, stále drží směr který mě přesvědčuje, že jde nekorunovaného krále na světové scéně originálního technického death metalu. Dávám třetí devítku
14. května 2020
Dalas
9 / 10
ULCERATE pro mě už od počátků své existence představují nejdříve naději a poté již plně etablovanou veličinu a především životaschopnou vizi smrtícího kovu pro 21. století. Aktuální nahrávka na tomto stavu nic nemění, respektive jej ještě výrazněji posiluje. Jedinečná mixtura brutality v kompozici i atmosféře a (čím dál častěji) užívaných "vydechujících" pasáží nepřestává udivovat ani po šesté. Ba co víc, ten vývoj tam je evidentní a slepá ulice je prostě v nedohlednu.
12. května 2020
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
ozzy
9 / 10
Nehorázny valec. Naozaj neviem, čo by som tomu mal vytknúť.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.