INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pozerali ste niekto live stream z koncertu SLAYER na festivale Bloodstock ? Mal som pocit, že jediného koho to bavilo bol Gary Holt. Tom sa tváril ako keby chcel byť radšej niekde inde.
Přesně tak a pokud budou pořád vydávat tak skvělé desky,tak doufám,že vydrží hrát třeba až do devadesáti. :)
súhlas VOIVOD, Overkill nakopávajú zadky
DarthArt:Metal je rebelije a vzpoura?:DTo čtu prvně.Pro mě je to hlavně hudba co mám rád a pokud ji zahrají i nějací dědkové dobře a kvalitně tak si akorát řeknu super a klobouk dolů :)Takový Voivod,Overkill a tak dále jasně ukazují,že nám mají pořád co ukázat. :)
Hlavně pošlete odkaz na tuto debatu kapele. Třeba jim ulehčí bádání nad tím, jak sakra dál...
5 - my čtyři a pes z Pětipes.
Jinak omluva za nostalgický výron byvšího srdíčkáře, který dnes z těch svých mladických keců bere už vážně jen ty Slayer. Jen si to nějak nedovedu představit, ale co, pes vyje, ale karavana kráčí dál...
4 ,podla mna aj susedovic pes !
Minimalne jeden,ja ¦)
Keby na albacoch s Bostaphom bol v booklete napisany Lombardo, kolko ludi by to zistilo?
Zastupi v zmysle odohrania partov, ale ta skupina uz neznie a neposobi nikdy rovnako. :)
Darth, beres to tak nejak prilis srdciarsky:) Ono to sice neni na skodu, ale Slayer je pojem kvoli tomu aku skladal hudbu a ako znel a vyzeral ako celok. Jasne, ze to je o ludoch, ale ze by Hanneman a Lombardo boli taki nenahraditelni? Koketina:) Hannemanov skladatelsky vklad bude chybat, ale King ma predpoklady skladat tak stare flaky, ako aj vypalovacky z ery s Bostaphom. A Lombardo? Je to dobry bicmen, ale takych su dnes uz stovky. Zastupi ho Bostaph, ked ne on, tak niekto iny atd.
Nemyslím, že k tomu, aby někdo hrál kvalitní metal, musí být nutně mladý, nevyrovnaný a nasraný. Je ovšem pravda, že když někdy vidím , jak se nějací obtloustlí, plešatí fotrové potí při hraní svých třicet let starých šlágrů, mám z toho dost divný pocit. Na druhou stranu, existuje plno kapel z osmdesátých let, které jsou stále schopné vydávat velmi kvalitní desky (mimo jiné Voivod, Kreator, Overkill, Mekong Delta nebo Testament). Z českých kapel mi posledním albem udělali dost velkou radost Master's Hammer, ale je možná dobře, že už nechtějí vystupovat naživo. Moc si neumím představit Frantu Štorma, jak se svou současnou vizáží stojí na pódiu a vyřvává texty typu "Každý z nás zabíjí Boha...".
Tak to prr, protože jedny z nejlepších bicích u Slayer jsou na Divine Intervention! Možná úplně nej. Jasně, South Of Heaven taky:-)
Kromě toho je vždycky otázkou, nakolik má smysl, aby kapela, která byla skvělá, když její členové byli mladí, nevyrovnaní, nasraní a tím pádem důvěryhodní, a taky tvůrčí, tohle dělala ještě o holi. Jasně, že na ně vždycky přijdou lidi, ale, sakra, metal je rebelie a vzpoura, a v pětapadesáti je to z mého pohledu prostě trapný (u všech kapel, nejen u Slayer). V tomto srovnání je ale vlastně jedno, kdo tam bude hrát. ... radši tu vzpomínku, než pohled na ohřebovaný důchodce... tohle si může dovolit blues nebo jazz, ale ne metal...
Co si budeme říkat, Slayer byl výjimečný v tom, že měl čtyři vynikající osobnosti, které byly každá svým způsobem revoluční a jako celek byli nepřekonatelní. Teď jich je jen polovina, ti, co na Slayer chodili kvůli Lombardovi, teď už nebudou mít potřebu, ti, co kvůli kytarám, už tu potřebu mít nebudou - protože není jedno, jestli na koncertě ty riffy odehraje a rytmy zabubnuje technicky nejzručnější kytarista či bubeník na scéně, na koncertě lidi chtěj vidět ty osobnosti, které je stvořily (pokud to není případ typu Bill Ward). Slayer zřejmě půjde krutě dolů a to JMÉNO zafláká. Bylo by mnohem účelnější, kdyby si Kerry udělal projekt, lidi by na něj stejně vždycky chodil a nemusel by si za pár let přišívat rolničku.
Ach jo, jak rád bych se mýlil...
pro mě to byl naopak návrat, k něčemu co už dělali před patnácti lety, a hlavně to tenkrát dělali lépe. Návrat ke kořenům s Lombardem byl pro mě naprosto zbytečný.
Vrcholem jsou samozřejmě osmdesátky.....
Christ a War jsou pro mě zase návratem slayer k tomu zajímavějšímu než jen námrdu jak jsi to nazval. Slabší jsou tam jen kytarová sóla, ale to bubeníci fakt neovlivní........
naopak, alba s Bostaphem jsou vrcholem Slayer, s Lombardem už to pak nikdy nebyl takovej námrd jako právě s Paulem
Desky bez Lombarda jsou ty vespod celé diskografie. Ne že by za to mohl Bostaph....ale myslím, že ta shoda není náhoda. Žádná deska mého osobního žebříčku nabušená Lombardem se nenachází pod tou nejlepší s Bostaphem. Nejhorší období slayer - až dosud jednoznačně to s Bostaphem. Bohužel mám obavy, že se schyluje k ještě většímu maléru.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Vložit diskusní příspěvek