Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spoluzakladatel tohoto webzinu. Jeho neúnavný podporovatel a tahoun, který už to párkrát chtěl vzdát, ale vždy se to v tom nejlepším slova smyslu nějak pokazilo.
Již několikrát jsem se na našich stránkách spokojeně vyjádřoval na téma „česká thrashmetalová scéna“.
Stále si moc dobře pamatuji časy, kdy jsem coby recenzent měl snad každé 2-3 roky na stole novou desku ostravských MALIGNANT TUMOUR a pokaždé s mým spokojeným verdiktem.
Když jsem kontaktoval Petra Koláře ze účelem pořízení tohoto rozhovoru, bylo mi už na začátku jasné, že tento díky svému rozsahu rozdělím na dvě části.
Jestli lze někoho působícího na metalové scéně označit za renesančního člověka, tak je to určitě Petr "Peťan" Kolář.
Původně měl tento článek vzniknout někdy na přelomu letošního března a dubna, kdy Metalopolis oslavil 20 let svého fungování.
Blíží se Vánoce... Však moc dobře víte, jak to chodí. Jako by tento svátek „klidu a pohody“ symbolizoval spíše stres a shon než ony vzývané harmonii a pohodičku.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Po nějaké době zakouším něco z post/sludge ranku a vlastně celkem spokojenost. Standarně namíchaná směs dvou dlouhých a pomalých kompozic nabídne vše potřebné. Na druhou stranu ale zase příliš mnoho důvodů k opětovnému poslechu nenacházím.
Instrumentální post-rock to nevzdává. Jsou kapely, které to s ním nevzdávají. DAXMA jsou jednou z těch, jejíž tvorba stále nepostrádá smysl a to platí i pro nové album. Muzika, která si svým pomalejším tempem vyžaduje čas, ale trpělivým se určitě odmění!
Tak tohle je objev! Emocemi prodchnutý doom/post-metal s velmi intenzivním vokálním projevem a pohlcující atmosférou. Po prvním poslechu je jisté, že tohle si ještě několik dalších seancí vezme, než se dopracuji ke smysluplnému verdiktu.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
