Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Blíží se Vánoce... Však moc dobře víte, jak to chodí. Jakoby tento svátek „klidu a pohody“ symbolizoval spíše stres a shon než ony vzývané harmonii a pohodičku.
Těch nadějných, neřkuli přímo skvělých post-punkových kapel, už tady za poslední léta teda bylo více než dost.
Čtvrté album švédských REPUKED zastihlo skupinu v možná trochu překvapivé poloze. Tedy pokud srovnáme předchůdce „Dawn of Reintoxication“ z roku 2020 s letošní nahrávkou...
Někdy je zkrátka lepší se s verdiktem, potažmo recenzí příliš neunáhlit a nechat na sebe dané dílo působit o něco déle...
Když jsem před více než šesti lety psal recenzi posledního alba amerických MAMMOTH GRINDER, nenapadlo by mě, že to také bude na dlouhou dobu jejich poslední nahrávkou.
Troufám si tvrdit, že ve Španělsku usídlená sestava RAPTORE, vedená argentinským frontmanem Nicem Cattonim se už po dvou řadových nahrávkách zařadila minimálně k širší špičce současné vlny old school heavy metalu.
Instrumentální post-rock to nevzdává. Jsou kapely, které to s ním nevzdávají. DAXMA jsou jednou z těch, jejíž tvorba stále nepostrádá smysl a to platí i pro nové album. Muzika, která si svým pomalejším tempem vyžaduje čas, ale trpělivým se určitě odmění!
Tak tohle je objev! Emocemi prodchnutý doom/post-metal s velmi intenzivním vokálním projevem a pohlcující atmosférou. Po prvním poslechu je jisté, že tohle si ještě několik dalších seancí vezme, než se dopracuji ke smysluplnému verdiktu.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Slovenský thrash se v porovnání s tím českým rozhodně nehodlá nechat zahanbit. Ostrý a tvrdý thrash metal, který často koketuje s deathem šetří na inovacích, ale rozhodně ne na nasazení a tempu, které nepolevuje ani na okamžik. Ortodoxně a nekompromisně!
Už podle ukázky jsem věděl, že to bude dobrý. No a ono je to ještě lepší! Další sveřepé post-punkové retro u mě trefuje cíl s absolutní přesností. Oceňuji tu skvěle vyváženou esenci gotiky, historického nádechu i tvrdšího soundu. A pak ty emoce!
Zatím se kloním k pozitivním názorům. Unylost minulých nahrávek se sice úplně nevytratila, ale jestliže to v předchozím případě byla příjemná akademická nuda, tak tentokrát můžeme hovořit o emoční pestrosti a schopnosti vtáhnout alespoň dále pod povrch.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
