OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S odstupom času-
Tahle deska byla pro mě původně zklamání. Po skvělém koncertě v Jablonci (byla to geniální party pro asi 200 diváků včetně novinářů, se super zvukem, jeden z nej koncertů vůbec!) jsem ji přišel na chut.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Dobrý a náladový album, který vydrží. Last Fair Deal Gone Down ale nepřekonalo. Dal bych 8, 3 ale jelikož tady taková možnost neni, tak dávám 8, 5
Tento album som vydrzal pocuvat do singlovky My Twin, potom moja pozornost vyhlasila strajk.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
MNe album moc nesplýva dohromady, obľúbil som si ho i keď mi chýba atmosféra z Discoureged Ones ale myslím si že je lepší ako Viva Emptiness. Obsahuje skvelé piesne ako leaders, Deliberation, My Twin, Consternation, July ... a strašne lahodne sa to počúva i na koncertoch to už nevyzerá moc biedne drbnem teda ... pretože rátam že sa ešte zlepšia
Pro mne album s pár zajímavými skladbami ale nějak splývajícími dohromady.
Je to tak, deska dvou kvalitativně různých polovin. Bohužel.
-bez slovního hodnocení-
pre mna asi to najlepsie od nich v tomto tisicroci
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.