OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cira nadhera. My cup of bitter tea. Viva Katatonia - cold distanced and so close yet..
Rafinovanější než předchůdce, ale kouzlo neopakovatelnosti Brave Murder Days nedosahuje.
horší jak Viva Emptiness
-bez slovního hodnocení-
Jejich asi nejlepší kus
I když to tak na první pohled (poslech) moc nevypadá,oproti minulé nahrávce se toho změnilo poměrně dost.Ač KATATONIA docela přitvrdila,celkově je nahrávka přece jen méně depresivní,což se ovšem nedá brát jako chyba.Jedinou vlastností,která dělá z THE GREAT COLD DISTANCE přece jen malinko slabší album je absence podobně silné písně,jakou byla Ghost of the sun...
krasne ohromne vzdalene chladne :)
Trochu slabší, než Viva Emptiness, ale pořád výborné...
IMHO přešlapování na místě. Něco tomu chybí... Sklouzává to k řemeslu, všichni dáváte poměrně vysoké body, ale nikdo není "na větvi"!
dobry album vynikajucej skupiny obsahujuci skladby, ktore svojou atmosferou dokazu zmenit naladu cloveka v priebehu par sekund...
tesim na koncert!
Cim dal tim lepsi...
Trochu mi to pripada jako zbytky z VE znova nahrane, je to dobre, ale Katatonia v minulosti ukazala, ze ma na mnohem vic a toto CD povazuji za urcite mezi ta jejich slabsi. Slabsi myslim od Katatonie, konkurence prakticky neni.
Po urcitom prvotnom sklamani musim s odstupom par tyzdnom povedat, ze je to zatial najlepsi album tohto roka. Parada.
Spokojenost. Zajimavejsi a pochmurnejsi nez VE.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.