OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Podarené retro s výborným zvukom. Pre Slayer mám skrátka slabosť.
Na klasické albumy to nemá, nepáči sa mi moc zvuk gitár, ale aj tak je to veľmi dobré
-bez slovního hodnocení-
Nu, to se líbí ouškům mým :o))
Kdo umí, ten umí.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Stary dobry Slayer
-bez slovního hodnocení-
tohle se mi moc líbí! z tohohle by si Metallica měla vzít příklad...
Z novýho alba Slayer mám obdobný pocit jako Viper. Cítím v celým návratu ke kořenům kalkul a ani hudebně mi to nepřipadá kdovíjak skvělý. Směřování na posledních dvou albech mi připadalo rozhodně zajímavější a zvukově našláplejší. Škoda, třeba příště bude líp.
Další čistě obchodní návrat ke kořenům. Lombardo (má tohle ten stylově otevřený Dave zapotřebí?), obal, zvuk a především opět staré (dobré?) tupa tupa stíhačky. Jsou tady asi 4 dobré skladby (vynikající Eyes of The Insane a Cult, Flesh Storm s Skeleton Christ), ale celkově to prostě nudí. Škoda že už nepokračují ve svěžím Diabolus In Musica a God Hates Us All s lehkým HC nádechem. Z uměleckého hlediska jen vegetující deska, které více než cokoliv jiného chybí opravdu výrazné nápady
shit made in Slayer.Stačilo vydat Seasons...a zabalit to.Opakující se nic nemůže s člověkem,kterou muziku chce vnímat víc intezivněji udělat.RAdši jdu o dům dál
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.