Bývalé hrdlo německých Dýní Michael Kiske je zpátky. O něco těžší, s kraťoučkým ježečkem na hlavě, bez velkého humbuku se nám před koncem roku vytasil s druhou sólovou deskou. I když, s tím minulým rokem je to trošku sporné, protože oficiální webová stránka uvádí rok vydání této kolekce 1999. Ale čert to sper, důležitá je samotná existence desky a tu nikdo popřít nemůže. Jaký tedy je speedový klasik dnešních dnů? Klidný, vyrovnaný, nikam nespěchající - to jsou hlavní atributy "Readiness To Sacrifice".

Když v devadesátém šestém představil sólovou prvotinu, očekával ji tábor dychtivců. Jedna skupina věštila návrat starých časů, druhá rozvinutí konceptu "Chameleona" - nejkontroverznějšího díla bývalých chlebodárců. Michi to rozsekl kompromisem, do studia si na hostovačku pozval bývalého parťáka Kaie Hansena, spolu dotáhli dva kvapíky Helloween-made™ a výsledkem bylo něco mezi, úlitba Bohům, ovšem na své si tak vlastně nepřišel nikdo. Zřejmě i proto vychází druhá placička s tak velkým časovým odstupem, s ostudným bukletem, v podstatě úplně bez informací, o textech si můžete nechat leda tak zdát. Zazděna ještě před vydáním - to je hodnocení odpovídající práci vydavatelské firmy.

Otázkou ovšem je, kdo z ortodoxních a kovaných album zkousne. Jak jsem již avizoval, kvapíky nečekejte. Vlastně ani zkreslené kytary, těch je zde také jako šafránu, maximálně decentně podkreslují nějaký ten refrének, občas nesměle vystrčí růžky i jinde (na poměry alba kytarově razantní "Watch Your Blue"), ale akustiky vítězí na všech frontách. Navíc připočtěme smyčcovou sekci, takže převažující balady mají o komorní atmosféru postaráno (výjimkou je hned úvodní "Could Cry", kde smyčce skvěle doplňují kytarový riff a hnedle tady máme nejpovedenější položku celého alba). Kdyby kolega Chorche, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, dokončil svůj elaborát o vlivu metalových cajdáků na zachování rodu, doporučil bych mu tuhle desku jako učebnicový příklad. K milostném skotačení zřejmě ideální soundtrack. A ještě možná při úklidu domácnosti, protože není nic, co by vám mohlo uniknout i při nesoustředěném poslechu. Poslední dvě položky alba jsou pak jako z jiného světa. Opravdu monumentální balady, které hodně napravují dojem z celého zbytku. Ona totiž pouhá přímočarost, rádiovost, hitovost - základní trojblok "R.T.S." - už dneska nestačí.

Mr. Ego je srovnaný sám se sebou, alespoň vše by tomu po poslechu "R.T.S." nasvědčovalo. Mnohem sympatičtější, než chtít vytřískat prachy z již tisíckrát vydojené krávy, nemyslíte? A i když se zřejmě ani tomu speedu v budoucnosti nevyhneme, můžeme mezitím relaxovat… "R.T.S." v pokoji!