OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
APOCALYPTICA bola vždy iba forma, nikdy nie obsah. Kým sa kamaráti zo Sibeliovej akadémie v Helsinkách (tej istej školy, ktorá metalovému svetu darovala aj Tarju Turunen) bavili rozpisovaním partov metalových klasík medzi štyri violončelá, bolo všetko v poriadku. Akonáhle však pokornosť interpretov vystriedali nemalé ambície skladateľov, čosi sa pokazilo.
Na konci cesty načatej „Harmageddon“, prvou skladbou na druhom albume „Inquisition Symphony“, je dnes úplne iná skupina, než akou bola APOCALYPTICA pred dvanástimi rokmi. Spolupráca s frontmanmi tých komerčne najúspešnejších metalových skupín akoby sa stala zmyslom tvorby fínskych čelistov. Keď v roku 2001 APOCALYPTICA zložila „hymnu“ fiktívneho národa, ktorý SEPULTURA vytvorila na albume „Nation“, ešte to dávalo zmysel. Dnes už to zmysel dávno nedáva.
Skladateľská bezradnosť (prevažne) Eiccu Toppinena bola viditeľná už na albumoch, kde sa vlastné skladby APOCALYPTICY miešali z vždy výborne prearanžovanými a reinterpretovanými coververziami. Postupne pribúdajúce barličky (spev pribudol pred šiestimi rokmi na „Path vol. 2“, druhej verzii skladby z albumu „Cult“, bicie sa do zostavy APOCALYPTICY vkradli v roku 2003) len podčiarkli, že model „troch violončiel“ neobstojí, ak sa nenapasuje na cudzie piesne. Takisto na „Worlds Collide“ inštrumentálky pôsobia ako čistá výplň – buď skĺzajú do pseudoromantickej banality („Burn“) alebo sú vypchaté bohapustým hobľovaním na tak zboostrovaných violončelách, že ich je ťažko odlíšiť od bežnej metalovej gitary. To, aké zbytočné sú bicie Mikko Siréna, je jasné v „Last Hope“, keď si na bubenícku stoličku sadne Dave Lombardo a svojmu fínskemu kolegovi ukáže, že problém netkvie v „čo“, ale v „ako“.
APOCALYPTICA už pridlho žije z imidžu akéhosi „zjavenia“ v svete pop music, ktorý jej stále prináša dividendy v podobe puncu zdanlivej exkluzivity. Lenže ono je to skutočne už dvanásť rokov a vývoj, ktorým si Fíni prešli – akokoľvek vývoj v redakcii zvykneme oceňovať – šiel smerom k tej najpriemernejšej priemernosti. „I’m Not Jesus“, skladba o horúcej problematike cirkevných sexuálnych škandálov s Coreym Taylorom zo SLIPKNOT za mikrofónom znie ako nu-metalová skladba (aké prekvapenie!), cover nemeckej verzie „Heroes“ od Davida Bowieho v podaní Tilla Lindemanna znie trochu ako keď Daniel Landa spieva Krylove „Morituri te salutant“. Lindemannove permanentne zaťaté svaly možno nevadia fanúšikom RAMMSTEIN, no len ťažko zaberú univerzálne. „S.O.S. (Anything But Love)“, ktorú odspieva bábika Cristina Scabbia (LACUNA COIL) a záverečný gýč „Peace“ sú zase presne v intenciách tej gotiky, dnes preberajúcej rolu štýlu, ktorý dievčatá v puberte tak potrebujú. Nič v zlom, ale kým kedysi bola APOCALYPTICA zábavou akademikov, dnes klesla medzi plebs.
Pred definitívnym verdiktom sa musím vrátiť na začiatok: problém nie je v tom, že sa APOCALYPTICA predáva dobre, ale v tom, že už sedem rokov predáva síce cukrovú, ale predsalen vatu – navyše jedinej príchute. Len v minime skladieb sa nachádza čosi, čo by slovu „pop“ dodalo prívlastok „kvalitný“. Za každým zrazeným bodom v celkovom hodnotení je kúsok z toho nevyužitého potenciálu, zo stratenej značky, ktorá sa dnes rozplýva medzi hviezdnymi spevákmi, výplňovými bicími a zbytočnými efektami. Tak, ako RAMMSTEIN začínali na znepokojujúcom soundtracku k Lynchovmu „Lost Highway“ a skončili ako testosterónová kópia estetiky LAIBACH, tak isto, ako MARYLIN MANSON rozpustil provokujúce „Sweet Dreams“ v lacnej, bulvárnej preštylizovanosti, aj cesta APOCALYPTICY bola cestou najmenšieho odporu a najzaručenejšieho úspechu, uvareného podľa príliš jasných šablón.
Jediné šťastie je, že „Worlds Collide“ nie je horší album, ako predošlé dva.
Ďalšia porcia cukrovej vaty z fínskych Helsínk. Priaznivci LACUNA COIL, RAMMSTEIN, HIM a nu-metalu: Pózor!!! Ostatní pohov a šup do poličky po "Inquisition Symphony".
4,5 / 10
Eicca Toppinen
- violončelo
Paavo Lötjönen
- violončelo
Perttu Kivilaakso
- violončelo
Mikko Sirén
- bicie
+
Dave Lombardo (SLAYER)
- bicie
Corey Taylor (SLIPKNOT)
- spev
Tomoyasu Hotei
- gitara
Till Lindemann (RAMMSTEIN)
- spev
Adam Gontier (THREE DAYS GRACE)
- spev
Mats Levén (THERION)
- spev
Cristina Scabbia (LACUNA COIL)
- spev
1. Worlds Collide
2. Grace
3. I'm Not Jesus
4. Helden
5. Stroke
6. Last Hope
7. I Don't Care
8. Burn
9. S.O.S. (Anything But Love)
10. Peace
Worlds Collide (2007)
Amplified - A Decade of Reinventing The Cello (2006)
Apocalyptica (2005)
Reflections (2003)
Best Of Apocalyptica (len v Japonsku) (2002)
Cult (speciální edice) (2001)
Cult (2000)
Inquisition Symphony (1998)
Plays Metallica By Four Cellos (1996)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Sony BMG
Stopáž: 48:20
Produkce: Jacob Hellner
Studio: Big Island Sound, Stockholm & Swedish Radio Studio 4
Apocalyptica se neustále vyvíjí a tohle album je zastihlo jakoby na rozcestí, ze kterého se snaží vydat všemi směry. Takže výsledkem je nejrozmanitější album v jejich diskografii.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.