Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KAMELOT jsem v ranku melodického metalu vždy považoval za poněkud svérázný zjev. Dokázali do svých skladeb umně zakomponovat prvky symfonické, progresivní, power i speed metalové – téměř vždy vyváženě, přirozeně a nenásilně s parádním výsledkem (ovšem až od alba „The Fourth Legacy“). A konečně měli jednu VELKOU výhodu, a to fantastického Roye Khana za mikrofonem. Ano, měli – minulý čas je zde na místě, protože album „Poetry For The Poisoned“ bylo Royovou labutí písní v řadách KAMELOT. Domnívám se, že zacelit jeho místo, které na čas v průběhu koncertního turné prý zdařile zastal Fabio Lionne (RHAPSODY OF FIRE), bude velmi obtížné.
A jak se Roy Khan a zbylí členové KAMELOT předvedli? Pojďme se na to podívat a zaposlouchat se do tónů „Básně pro otrávené“. Není to zrovna veselý název a plně koresponduje s hudební náplní, obalem i tématikou alba. Rozhodně nečekejte jásavý a vysmátý speed metal. Hudba je vesměs zahalena temným klávesovým oparem, kytary jsou dostatečně tvrdé, sóla melodická, Roy zpívá výšky i orientálně znějící melodie (a vůbec všechno) jako o život a slovutní hosté rovněž nemalou měrou přispívají k obohacení alba. Vše by tedy mělo být v absolutním pořádku. Já však váhám. Už na minulé desce „Ghost Opera“ jsem zaznamenal jistý úbytek nápadů, kterými byli KAMELOT schopni vynést posluchače až do sedmého nebe. S obavami jsem se pustil do poslechu a musím připustit, že byly na místě.
Zpočátku není problém, i když úvodní song nedosahuje kvalit famózních otevíráků alb minulých - např. „March Of Mephisto“, která vám možná vytane na mysl díky skřekům Björna Strida (SOILWORK), ale jeho ponurá atmosféra má svou působivost. Dále vás určitě zaujme jedna z nejrychlejších věcí na albu „If Tomorrow Came“ se svou lehkou orientální melodikou, přičemž výraznou a variabilní roli hrají klávesy. Refrén je však typický KAMELOT. Ještě pochmurněji působí intro „Dear Editor“ a navazující píseň „The Zodiac“ inspirovaná příběhem dosud nevypátraného vraha, kde si na své přijdou zejména fandové charismatického hlasu Jona Olivy (SAVATAGE, JON OLIVA´S PAIN, TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA).
Štafetový kolík hostů posléze převezme jeden ze současných kytarových hrdinů Gus G. (OZZY OSBOURNE, FIREWIND), jehož prsty vám v sólu „Hunter´s Season“ předvedou, že když Řekové chtějí, tak za to umějí vzít. Ve vkusné melancholické baladě „House On A Hill“ Roye Khana pěvecky doplní zrzavá kráska Simone Simons (EPICA). Duet jaksepatří! První polovinu desky uzavírá „Necropolis“, v níž melancholie přechází přímo v tísnivý kytarový motiv. S touto první polovinou nemám problém. Svou kvalitu bezpochyby má, i když v historii kapely jsou mnohem lepší momenty.
Druhá polovina nahrávky je však na nápady zoufale slabá, a to i přes pomoc hostujících zpěvaček Simone Simons a Amandy Somerville. K tomuto vyznění přispívá především dramaturgie skladeb na celém albu – převládají písně ve středním tempu, a ačkoliv nejsou špatné, splývají. Zde KAMELOT překročili bludný kořen a ne a ne se vymotat z tmavého lesa. Skupina se točí na místě a temná, beznadějná atmosféra to celé neutáhne. Nápadů, které by posluchače zvedly ze židle nebo jej donutily k uznalému pokývání hlavou anebo k pochvalnému zamručení, je na dřívější kvality této skupiny nedostatek. Ozve-li se u posluchače mručivý zvuk, může to být i z důvodu nelibosti. Skupinu nezachrání ani použité symfonické prvky.
KAMELOT se snaží ztracený tah na bránu kompenzovat větším množstvím slavných hostů. Pro příště bych spíše doporučil zjednodušit výrazivo a zpestřit kolekci skladeb. Hosté by pak byli jen příjemnou nadstavbou. Ale koneckonců, jaké vlastně bude to příště? Dokáže kapela najít někoho s takovým hlasem, jakým disponuje Roy Khan? Přispěje nová příchozí krev k transfuzi, kterou KAMELOT podle posledních dvou alb potřebují?
Na každého to jednou přijde a ani KAMELOT nebyli ušetřeni skladatelského opotřebení. Přejme jim jen, aby se v budoucnu při těžké volbě zpěváka, která je čeká, vydali tou správnou cestou vstříc lepším albům.
1. The Great Pandemonium
2. If Tomorrow Came
3. Dear Editor
4. The Zodiac
5. Hunter’s Season
6. House On A Hill
7. Necropolis
8. My Train Of Thoughts
9. Poetry For The Poisoned - PT I Incubus
10. PT II So Long
11. PT III All Is Over
12. PT III All Is Over
13. PT IV Dissection
14. Once Upon A Time
15. Where The Wild Roses Grow (bonus)
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.