Nejsem si tím úplně jist, ale mám za to, že někde hluboko v podvědomí nosím vzpomínku na to, jak Vlasta Henych, ještě jako plnohodnotný člen TÖRR, ve vlastně ne tak úplně nedávné době kdesi na koncertě uvedl, že nemá cenu nahrávat desky, když vše podstatné již bylo řečeno a živá vystoupení skupiny jsou stále žádaným zbožím. Pokud je to pravda, pak se jí samozřejmě dá rozumět (i když bychom se tím pádem rovněž mohli dostat na velmi tenký led rozvahy o tom, co je ještě od srdce dělaná hudební tvorba a co už jen prachsprostý byznys), o to víc mne ovšem překvapuje samotný fakt, že mám před sebou nové, v pořadí již deváté řadové album TÖRRu.

Pravda, možná právě úvahy o něm stály za avizovaným odchodem Vlasty Henycha (čímž by se také leccos vysvětlovalo), ale to nic nemění na mém soukromém pocitu, podle něhož jsem skutečně novou studiovou tvorbu Oty Hereše a spol. již spíše nečekal. Předcházející album „Törritorium“ totiž znělo značně vyčpěle a alespoň já osobně jsem si nedovedl představit, jak by nějaký další nový materiál, nahraný v ryze tradičním autorském duchu, mohl ještě vůbec někoho osvěžit na duši a tím pádem (v obráceném gardu) kapelu samotnou ještě předtím vůbec pohnout k nějakému dalšímu nahrávání.

Nicméně stalo se a mám dojem, že se stalo přesně to, o čem jsem před momentem nahlas uvažoval. TÖRR, oslabený o jednu ze svých vůdčích person, prostě táhne svou heavy – thrashovou káru dál, možná i proto, aby všem dokázal, že to zvládne i bez Vlasty Henycha. V té rovině, v jaké již zmiňované minulé album autorsky prakticky stálo jen na Otovi Herešovi, to bezpochyby nebude nic obtížného, v rovině jeho mizerných kvalit (myšleno pochopitelně „Törritorium“) už to však bude o poznání složitější. Současný Herešův törrovský rukopis totiž nedoznává zásadnějších změn, a tak je „Tempus Fugit“ jen unylou přehlídkou jeho typického kytarového projevu, v současnosti již v podstatě nijak přemýšlivého a uchvacujícího, což je protentokráte navíc zvýrazněno protivně plechovkovým nazvučením baterie bicích. Více než polovina hracího času je vyplněna nenápadnými, jako myšky šedivými skladbami, které si vlastně ani nevyžadují vaši pozornost, a které navíc jakoby zašlapávaly potenciál těch několika výjimek, jež albu zachovávají střízlivou tvář a v rámci možností i potvrzují jeho vlastní legitimitu. Tady mám na mysli „Básníky doby“ (s vkusně naaranžovanou španělkou), „To smrt jsem já“, dejme tomu „Prokletí zrádců“, titulní „Tempus Fugit“ a ve své maximálně předimenzované prostoduchosti i úvodní kvapík „Až mě všichni naserou“. Jinými slovy skladby, podle kterých je zřejmé, že v Herešovi přece jen stále ještě dřímá autorský duch. A přestože těchto skladeb evidentně není mnoho, nakonec jsou (paradoxně) prostým svým počtem schopny dodat novince alespoň o chlup dravější výraz (tedy ne, že by to něco zásadního řešilo), než měl již mnohokráte vzpomenutý minulý dlouhohrající zářez.

Ne, ne, čas utíká (jak si je dle názvu alba a nenápadné vzpomínky na skladbu „Smrt tří šestiletých sirotků pádem z ruského kola v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka“ na obalu jistě vědom i samotný TÖRR) a nezastaví ho ani Ota Hereš, ani Radek Sladký a už vůbec ne Honza „Bart“ Bartoš, který po epizodě s muzikanty z kapely VIDOCK vrátil sestavu domácí legendy znovu do třech. A zatímco u dvou posledně jmenovaných je mi celkem fuk, že si to neuvědomují, u Oty Hereše mě to vlastně docela mrzí.