OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už ma nebaví písať o ďalšej kapele, o ktorej sa vie, že má najlepšie za sebou, a keby odišla pred pár rokmi, odišla by so cťou. Lenže kúzlo NEUROSIS ukrývajú práve starecké šediny, vráskavá koža, chrapľavé hrdlá a hlboké zárezy na palici života. Väčšmi si vážime ľudí, čo si zažili veľa, ak im navyše môžeme veriť každú jednu vetu. Myslím, že práve preto je nová výpoveď Američanov schopná ustáť porovnávanie s minulosťou. Tým viac, že si drží vysoko nastavený štandard a dokáže ho prekonať.
Pocta tradícii
Ubehli dva roky, odkedy sa Scott Kelly a Steve Von Till vydali naprieč Európou po stopách predkov a koncertov v nezvyčajných miestach, kam sa veľká kapela nedostane. Len málokomu by vtedy napadlo, že spomienkový predmet, ktorý si odniesli z trnavskej Synagógy, bude tvoriť ústredný motív obalu ich nového albumu.
Prastaré šípy sú napokon pekným symbolom vzrastajúceho záujmu NEUROSIS o minulosť; „Honor Found In Decay“ je skrz-naskrz tradičný aj v postupoch a nástrojoch, ktoré majú nahrávku spestriť. Nie je však len ďalším albumom NEUROSIS, ako by sa mohlo zdať. Rovnako ako šíp, tiež dokáže bodnúť a zavŕtať sa naozaj hlboko – a zakaždým spôsobiť novú bolesť.
Počúvajte pozorne. Noví NEUROSIS majú v sebe presne to, čo chýba novým SWANS: tiež vedia, ako znieť sakramentsky dobre, ale na rozdiel od SWANS nepôsobia nikdy strojene a chcene. Neviem, či to pripísať načúvaniu srdca miesto mozgu, o ktorom nám Steve Von Till rozprával po koncerte v Trnave. Pravdou je, že pesničková štruktúra „Honor Found In Decay“ nemá čím prekvapiť, dá sa predvídať a aj tak je devastujúca presne v momentoch, v ktorých byť devastujúca má.
Druhá skladba „At The Well“ je jednou z najlepších, aké kedy NEUROSIS zložili, a pritom až na gajdy obsahuje všetko, čo by ste od skupiny čakali. Folkový úvod a stred názorne ukážu, prečo je sólová tvorba oboch frontmanov úžasná iba v kontraste s metalovou ťažobou, nie osobitne, a zlostný vír z konca skladby zase zhodí zo stola úplne všetko, až si treba na pár sekúnd vydýchnuť a spomaliť tep.
O to viac potom vynikne príjemné prekvapenie v „My Heart For Deliverance“. Jej dobrotivá, ľahučká gitara a klavír pretnú post-metal v niečo, čo znie ako zmierenie sa so životom.
Ak by mali NEUROSIS odpískať hudobnú kariéru, práve toto by bol ten moment, kedy by mali skončiť, zbaliť sa a odísť, lebo lepšie to už byť nemôže. Albumy sa ale nekončia po troch skladbách. A tento našťastie obsahuje aj ďalšie výborné nápady, ktoré nepustia pozornosť z rúk na dlhé minúty – až do zle odhadnutého úvodu predposlednej položky. Aj to iba dočasne.
Pochodeň stále horí
Post-metal môže byť v roku 2012 formálne vyčerpaný a na ústupe, NEUROSIS sa to netýka. S dvojicou päťdesiatnikov na čele dokážu odohrať strhujúce koncerty a vytvoriť album, ktorý s ľahkosťou funguje celistvo aj v jednotlivostiach. Nemusia sa porovnávať so zásadnými počinmi z minulosti, hoci fanúšikovia budú logicky vzhliadať hlavne k nim, a nemôžu byť obvinení z obyčajného epigónstva.
„Naše dedičstvo môže byť poistené iba vtedy, ak budeme naďalej spaľovať minulosť a sadiť semiačka v jej popole,“ zaznieva v propagačnom videu k novinke. Kým ešte pred piatimi rokmi zostával priestor pre pochybnosti, či stojí za to páliť mosty a posúvať sa ďalej, dnes je jasné, že pochodeň stále horí. NEUROSIS rozdrvili pochybnosti na prach.
Teplo, pot, napätie a krv. NEUROSIS dostali zo seba na staré kolená všetko.
9 / 10
Scott Kelly
- gitara, spev
Steve Von Till
- gitara, spev
Noah Landis
- klávesy, organ, piano, efekty
Jason Roeder
- bicie
Dave Edwardson
- basgitara, spev
1. We All Rage In Gold
2. At The Well
3. My Heart For Deliverance
4. Bleeding The Pigs
5. Casting Of The Ages
6. All Is Found... In Time
7. Raise The Dawn
Honor Found In Decay (2012)
Live At Roadburn 2007 (2010)
Given To The Rising (2007)
The Eye Of Every Storm (2004)
Neurosis & Jarboe (2003)
A Sun That Never Sets (DVD) (2002)
A Sun That Never Sets (2001)
Sovereign (EP) (2000)
Times Of Grace (1999)
Through Silver In Blood (1996)
Enemy Of The Sun (1993)
Souls At Zero (1992)
Word As Law (1990)
Aberration (EP) (1988)
Pain Of Mind (1988)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Neurot Recordings, Relapse Records
Stopáž: 60:31
Produkce: NEUROSIS & Steve Albini
Studio: Electrical Audio, Golden Mastering
Již dlouho tvrdím, že u NEUROSIS není střední cesty. Buď vám očarují duši nebo se poslouchat vůbec nedají (nic si z toho nedělejte, ono to musí přijít samo, nelze se nutit).
Pokud budou pořád vydávat, tak jsem si jistý, že to vždy budou fascinující zhudebnění těch nejskličujících pocitů a to jak představitelných, tak i těch nepředstavitelných.
Pohlcující hypnóza, očistná bolest, krutá upřímnost, strhující uvěřitelnost, srdce pulsující v drážkách ... letos „Honor Found In Decay“
NEUROSIS to radši zabalí než aby měli hrát jinak.
Jednou jsem někde četl, že pokud chcete v životě opravdu něčeho dosáhnout, musíte to udělat do třiceti let. I Einstein všechny své velké objevy zvládnul do třiceti. Nová deska NEUROSIS do této teorie vytváří trhlinu. I padesátnici totiž mohou udělat desku, o kterou se dnes snaží zástupy lidí i o třicet let mladších. A Klypso dobře popsal proč. Tím důvodem jsou hluboké vrásky, prach, pot a krev. Možnost neohlížet se vpravo a vlevo a věřit této kapele každou notu. To je dneska celkem vzácnost. Co na tom, že vokály po technické stránce (hlavně pak skladby typu „Origin“) nesou podobná stigmata jako naivistické rozpité kérky na rukou Scotta Kellyho. NEUROSIS to jinak neumí a je tomu tak dobře. Tady jsou důležité zcela jiné věci.
upřímná muzika
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.