„Achich ouvej!“, povzdychne si dozajista nebohý recenzent tváří v tvář další rockové opeře. Jenomže to by nesměl znát pracanta Neala Morseho a jeho „bíbra“. Vražedné tempo skládání nových kompozic, kromě domácích mazlíčků stíhá ještě navíc sólovou dráhu, s kolegy maniaky šílený TRANSATLANTIC, zkrátka workoholic jak má být. Zároveň je ale také okamžitě jasné, že nehrozí noční můra v podobě stokrát omletého fantasy škváru, kde Ošklivý, Zlý a Zmatený™ vyrazí do světa, aby porubali nějaké ty draky. Přitom stačí měrou vrchovatou popít, hodovat, nějaké ty děvečky ohnout, rozhádat se, namísto draka zrubat vlastní hlavy při losování o princeznu, místo potratu svatební veselí a tím je celý vesmír zachráněn, nebo tak nějak podobně. "Snow" - příběh o chlapci schopném předvídat lidské osudy - nás povede drobet složitější cestou, však také zabírá hnedle dvě CD, následovat jeho šlépěje se ovšem dozajista vyplatí.

Tradiční vyhoštění (na)tvrd(l)ých ortodoxů je myslím zbytečné, neb dostatečnou separaci provedl jistě již první odstaveček. ANO, opět se jedná o progresivní rock a ANO, opět více než burácení podladěných kytar užijeme skvělých hudebních eskapád. Jenže pozor, žádné laciné předvádění možné hustoty not v jednom taktu, kdepak, všechno má hlavu a patu, svoje ideální místo. Bubeník Mike Portnoy (DREAM THEATER) dokonce v červencovém čísle francouzské mutace časopisu ROCK HARD přirovnal "Snow" k takovým klasikám žánru, jakými bezesporu je "Tommy" od THE WHO, respektive "The Lamb Lies Down On Broadway" od GENESIS. Můžete si pomyslet něco o příkladné kamarádské výpomoci, ovšem tu Morseho parta skutečně nemá zapotřebí a po pozorném vyposlechnutí celého materiálu (nejlépe několikanásobném, jako vždy!) jistě mistru Portnoyovi přitakáte. Členitost, o které určitě nikdo ani na vteřinu nepochybujete, lze nejjednodušeji doložit na příkladu, dejme tomu třetí "Long Time Suffering". Rozjíždí se jako klasický prog, basa přede hodně vysoko, nastoupí zasekávané sloky, volný refrén vše několikráte převrátí a až vyšlechtěné sólo dotlačí sloku zpět. Jenže namísto nástrojů zní pouze samotné hlasy, a capella. Roztomilý a jednoduchý fórek, který skvěle funguje a dokonce i skupina samotná podlehla a zopakovala jej znovu v sedmé "Devil´s Got My Throat", byť tam navíc ještě graduje. Je tedy jasné, že hudební potravy si užijeme dosytosti. Od baladických skladeb, přes členité, od řízného rock´n´rollu posíleného saxíky do jazz či art rockových poloh. I když mám pocit, že druhý disk je oproti jedničce o krapítek slabší, uhrát přes dvě hodiny muziky bez ztráty květinky je UMĚNÍ! Ubrousek a vybrané chutě s sebou!

A opět by to nebyli SPOCK´S BEARD, aby z přebytků šílení ve studiu, čili různých jamů, sólových výstupů a jiných verzí použitých skladeb, nevytvořili ještě třetí, bonusový disk. Pro zapřísáhlé fanoušky zase další sháňka po limitované edici, ale chtěli by snad sběratelé něco jiného? Vždyť nejhezčí na tom je právě to pídění se…