Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po téměř dvaceti letech se těžce navazuje. Je nemožné po takové době vstoupit do stejné řeky. Svět se pohnul příliš mnoho. I tak se o to FAITH NO MORE pokusili. Nejen prostřednictvím několika tour, ale nyní i prostřednictvím desky. Hoďme stranou to, že se Mike Patton sám nesčetněkrát zaklínal, že si něco takového nedokáže představit. Nikdy neříkej nikdy. To tu platí dvojnásob.
Kapela mého mládí. Hudebního hledání. Cítím tu upřímnou snahu zůstat ve stejném kolejišti, v němž kapela před osmnácti lety skončila. Kdo tedy čekal silný vliv různých extrémů, které Patton za tu doby vychrlil, bude zklamán. Nejintenzivněji lze najít vliv třeba takových TOMAHAWK, ale jinak vše navazuje na poklidnější tvorbu, kterou navodilo „Album of the Year“.
Rukopis kapely je rozpoznatelný na všech deseti kusech. Tu a tam jsou znát zkušenosti, které Patton nasál za ta léta. Ať už je to dramatický rozjezd v „Cone of Shame“ připomínající FANTÔMASácký „The Director´s Cut“ nebo práci se samply, vokály, jistou výpravností a náladou.
FAITH NO MORE za to dobu vyzráli, stali se kultem. Mnozí je i zpětně docenili. Nemusí nic dokazovat a já je obdivuji, že se do tak nejistého podniku pustili. „Sol Invictus“ asi pro nikoho nebude nejoblíbenější album z jejich diskografie. Co je však důležitější, není v tom křeč. Není tu snaha znít za každou cenu jako kapela z devadesátek. Není to průšvih. Navázali se ctí.
Celkem by mě zajímal nějaký dokument s odstupem o tom, jak to vlastně celé bylo. Dle některých zdrojů kapela tvořila delší čas bez účasti Pattona, kterému se tvořit další album FAITH NO MORE nechtělo. Celý proces zabral něco kolem dvou let.
Sol Invictus (2015) Album Of The Year (1997) King For A Day ... Fool For A Lifetime (1995) Angel Dust (1992) Live At The Brixton Academy (Live) (1990) The Real Thing (1989) Introduce Yourself (1987) We Care A Lot (1985)
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.