Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po téměř dvaceti letech se těžce navazuje. Je nemožné po takové době vstoupit do stejné řeky. Svět se pohnul příliš mnoho. I tak se o to FAITH NO MORE pokusili. Nejen prostřednictvím několika tour, ale nyní i prostřednictvím desky. Hoďme stranou to, že se Mike Patton sám nesčetněkrát zaklínal, že si něco takového nedokáže představit. Nikdy neříkej nikdy. To tu platí dvojnásob.
Kapela mého mládí. Hudebního hledání. Cítím tu upřímnou snahu zůstat ve stejném kolejišti, v němž kapela před osmnácti lety skončila. Kdo tedy čekal silný vliv různých extrémů, které Patton za tu doby vychrlil, bude zklamán. Nejintenzivněji lze najít vliv třeba takových TOMAHAWK, ale jinak vše navazuje na poklidnější tvorbu, kterou navodilo „Album of the Year“.
Rukopis kapely je rozpoznatelný na všech deseti kusech. Tu a tam jsou znát zkušenosti, které Patton nasál za ta léta. Ať už je to dramatický rozjezd v „Cone of Shame“ připomínající FANTÔMASácký „The Director´s Cut“ nebo práci se samply, vokály, jistou výpravností a náladou.
FAITH NO MORE za to dobu vyzráli, stali se kultem. Mnozí je i zpětně docenili. Nemusí nic dokazovat a já je obdivuji, že se do tak nejistého podniku pustili. „Sol Invictus“ asi pro nikoho nebude nejoblíbenější album z jejich diskografie. Co je však důležitější, není v tom křeč. Není tu snaha znít za každou cenu jako kapela z devadesátek. Není to průšvih. Navázali se ctí.
Celkem by mě zajímal nějaký dokument s odstupem o tom, jak to vlastně celé bylo. Dle některých zdrojů kapela tvořila delší čas bez účasti Pattona, kterému se tvořit další album FAITH NO MORE nechtělo. Celý proces zabral něco kolem dvou let.
Sol Invictus (2015) Album Of The Year (1997) King For A Day ... Fool For A Lifetime (1995) Angel Dust (1992) Live At The Brixton Academy (Live) (1990) The Real Thing (1989) Introduce Yourself (1987) We Care A Lot (1985)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.