„Stare Into Death And Be Still“. Nazvat své album takto znepokojivým titulem a přitom nepůsobit směšně nebo nepatřičně mohou opravdu jen ULCERATE. Pokud se v rámci death metalu jako takového podíváme do kolonky „služebně mladší, leč zavedené kapely se značným influencing (promiňte mi to slovo, jen se zoufale snažím držet prst na tepu doby) potenciálem“, musíme na těch nejvyšších pozicích spatřit právě trojici z Nového Zélandu. Od doby, kdy jim kdysi slovutní Neurotic Records (kde je jim dnes konec?) vydali skřípějící prvotinu „Of Fracture And Failure“ letos v únoru uplynulo již třináct let. Během nich ULCERATE vydali čtyři další desky, kterým se podařilo navázat a dokonale rozvinout odkaz debutového záznamu, a to hned na několika frontách. Aucklandská sestava dokázala být pokaždé jiná, svá chapadla roztáhla napříč žánry, ale přitom si pokaždé bez zaváhání zachovala svoji tvář. Ani šestá řadovka není jiná, ULCERATE opět vykročili trochu odlišným směrem a přesto zůstali jasně rozpoznatelní hned po prvním riffu či úderu Saint Meratovy paličky do blány rytmického bubnu.

Zatímco předchozí kolekce „Shrines Of Paralysis“ vás nemilosrdně postavila do pozice bezbranného bruslaře národního teamu Pobřeží Slonoviny, který musí bez dvou minut celý zápas čelit drtivému tlaku kanadské přesilovky pět na tři, novinka přeci jen přináší jisté uvolnění. Neznamená to však, že vám ULCERATE umožní jen tak jednoduše vyhodit touš přes všechny čáry a osvobodit se tak z permanentního sevření, právě naopak, inkasovat budete stále stejně pravidelně, nicméně ukazatel skóre se bude měnit ve váš neprospěch zejména po efekt(iv)ních kombinacích, nikoliv už tolik po nekompromisních golfových úderech od modré.

Jací jsou tedy ULCERATE v roce 2020? Jsou více melodičtí, strukturovanější a kompozičně variabilnější. Zní vám to jako kompromis, odchylka od nastoleného kurzu nebo dokonce snad jako vstřícný krok k početnější, posluchačsky méně vyhraněné obci? Něco na tom určitě bude, leč ULCERATE provedli i tento obrat velmi sofistikovaně a s elegancí sobě vlastní. Pokud se podíváte na jejich diskografii, „návykovější“ momenty objevíte i na tak chladném monolitu, jakým je „The Destroyers Of All“, o poslední, „Shrines Of Paralysis“ (o jakkoli nesmlouvavé a ofenzivní desce je řeč) pak ani nemluvě. Letos jsou však ony přístupnější momenty nápadnější a jejich objevení v tradičně komplikované kompoziční struktuře nedá prakticky žádnou práci.

Typickým reprezentantem je třeba závěrečná skladba „Dissolved Orders“, která disponuje na poměry aucklandských až nepatřičně chytlavým riffem. Osobně s tím nemám větší problém, probleskující melodické střípky ve starších záznamech mi rovněž nevadily, ba právě naopak, zejména na úrovni gradačních prvků byly spíše logickým vyústěním než nějakým „random“ zpestřením nepřehledných skladatelských struktur. Přesně takovou úlohu hrají přístupnější kytarové linky i v „There Is No Horizon“ nebo „The Lifeless Advance“, úvodní to položce nového alba.

Příklon ke srozumitelným konstrukcím skladeb samozřejmě trochu obrousil i disonantní ostny Hoggardovy kytary, nicméně i tak si příznivec spletitých a neprostupných šestistrunných struktur nebude připadat nijak zvlášť ochuzen. Mnohem více potěšeni však budou z poslechové seance odcházet nejrůznější reptalové, kterým starší ULCERATE připadali málo čitelní či příliš nedostupní. Ti všichni si ve svých mozkovnách odnesou domů nejeden lehce zapamatovatelný motiv (nosný riff titulní skladby nebo klasicky uskřípnutý riff v „Inversion“), což je bilance, která v minulosti absolutně nebyla pravidlem. Beze změny pak zůstává opět bezchybný Kellandův vokál, ve stínu mikrofonu máme tu čest být svědky zcela dominantního představení. 

Co mi na nových ULCERATE naopak trochu chybí je více konstantního tlaku, který na posluchače vyvíjela zejména „Shrines Of Paralysis“. „Stare Into Death And Be Still“ je mnohem více diversifikovaná, není rozhodně tak rychlá a disponuje přeci jen o dost čistší a průzračnější atmosférou. Kromě násilného tlaku, který doslova nesportovně svíral zákazníka předešlých desek novozélandského tria, trochu postrádám i onen studený dotek, to ohyzdné pohlazení šedé kostnaté ruky, jež se ke mě chtivě natahovala z popela a sirnaté mlhy výlisků typu „Vermis“ či „Everything Is Fire“.

Co se skladatelského umu týče, patřili ULCERATE od samého počátku kariéry do prvních lavic vysokých škol. Nová nahrávka tento dojem umocňuje ještě mnohem více než kdykoli předtím. Naše trojice disponuje na „Stare Into Death And Be Still“ jasně nejširším žánrovým záběrem, musí tedy logicky pracovat s mnohem barevnějším spektrem výrazových prostředků, přesto je dokáže přehledně zpracovat a vrstvit je na sebe s úžasnou (pro-kompoziční) lehkostí. Inu, trio Hoggard / Kelland / Saint Merat spolupracuje již od vydání prvního dlouhohrajícího záznamu a jejich tvůrčí chemie spolehlivě funguje i v ne tolik extrémních a posluchačsky dostupnějších intencích. K obrazu desky skvěle padne i méně konfliktní produkce a vyvážený mix (vzpomeňme na často vytažené Saint Meratovy bicí). Tím samozřejmě nechci naznačit, že mi v mixu vyčnívající bicí u ULCERATE nějak zásadním způsobem vadily, všichni přeci dobře víme, že tahle kapela má spíše než lead guitar lead drums (jakkoli je Michael Hoggard úžasným kytaristou, samozřejmě).

User-friendly přístup k death metalu v podání novozélandských osvícenců byl korunován úspěchem. Ztráta tváře se v žádném případě nekoná. „Stare Into Death And Be Still“ je vyzrálá, dotažená, inteligentní a současně i nejvíce komplexní nahrávka v diskografii aucklandského zázraku. I šestý drahokam na koruně ULCERATE je stoprocentní žánrový art.