Ono se už na poli dobrodružných filmů nedá nic osvětového vynalézt, vždyť téměř všechny snímky, které zaplavují kina, vaří z totožného konceptu a z totožných klišé… A pak jsou tady zářné výjimky, které sice vaří z obvyklých ingrediencí, jenže vaří záměrně okatě a ve velkém stylu… Příklad? Indiana Jones. Tematizace stereotypů a jejich záměrné zesílení ad absurdum. To je čas od času cesta – vydat se nazpět časem, odhodit chabé vějičky „moderních“ postupů a přiznat barvu. Že všechno už tu bylo.

Přesně takovým filmem je Svět zítřka. Příběh nelze brát vážně (pokud tak učiníte, mimoděk se sami doznáte k dokonalé otupělosti světem současného filmu) – tajemný vědec Totenkopf terorizuje pokojný svět svými robotickými monstry a v cestě mu stojí jen hrdina s ostře řezanou tváří, víceúčelovým Spitfirem a nehynoucím odhodláním. Že je to na film příliš ubohé? Jenže Svět zítřka je světem včerejška. Glorifikace a pokus o přepis a zároveň aktualizaci starých komiksů, brakové literatury a dobrodružných bijásků 30. a 40. let s lehkým vizuálním přesahem kamsi k Langově arcidílu Metropolis. V čem přepis? Debutant Kerry Conran je zjevně odkojený žánrem naivních dobrodružství s patinou černobílého entuziasmu. Styl imituje dokonale a sotva obstojí argument, že jen povrchně (neboť ani jeho vzory vnitřek nemají). Začíná to už vzhledem úvodních titulků, pokračuje to k vizuálnímu ztvárnění světa, specifickému způsobu střihů, naivnímu herectví se spoustou jasných a čitelných gest a samozřejmě to vrcholí u scénáře… Ten se mohl stát úskalím, leč je napsaný tak šikovně, že stíhá být pitomý, věrný a zábavný zároveň. Škoda jen, že není v rovině dialogů ještě vtipnější a parodičtější. Tady vidím velkou rezervu

V čem je Svět zítřka aktualizací? Samozřejmě v technické stránce. Autoři nezvolili věrnou černobílou podobu, ale dodali filmu patinu starých fotografií a zvláštní nádech kolorování a přeexponování barev. Umožňuje jim to hrát si z atmosférou a vnášet do filmu velmi příjemnou a nostalgickou atmosféru starých komiksů. Trikově je Svět zítřka mistrovským kouskem. Barevná clona zahlazuje viditelnost počítačových efektů a dodává všemu jednolitost, věrohodnost a zvláštní živost, která spoustě monumentálních sci-fi filmů prostě chybí. Počítače nejsou doplňkem vizuálna, jsou jeho nedílnou součástí a takřka celý svět Světa zítřka je dotvořený grafikou (že by zvláštní aluze na posedlost hollywoodských prapředků studiovými kulisami?). Velký díl na atraktivitě Conranova snímku má celkové architektonické a designerské ladění, které je, jak již bylo výše zmíněno, do jisté míry velmi retrospektivní, ale přesto pitoreskní, vynalézavé a nikoli zbytečně zastaralé (např. zvláštní hybrid ptáka a prvního proudového stíhače, interiér Totenkopfovy archy apod.). Ne vždy je však příjemné „futuretro“ udrženo v rozumných mezích a hlavně závěr filmu obsahuje místa, kdy je to více futu a méně retro, což je ladění filmu rozhodně na škodu. A samozřejmě vynalézavost tvůrců mohla být ještě barvitější, ale to trochu nefér výtka.

Postavy? Ale kdeže, co by náročný divák chtěl. Schémata. Hrdinské prototypy. Skvěle sehrané, ovšem. Jude Law jako neohrožený Sky Captain ovládá herecké rejstříky svých letitých předchůdců, všechna ta gesta a strnulé grimasy. Novinářka Polly Perkinsová (Gwynneth Paltrow) je k nesnesení otravná a stále „good looking“ (v nesnesitelném stylu Willie Scottové z dvojky Indyho). Angelina Jolie? Pozitivní šok! Emancipovaná, sošná, charismatická. Volba tváří se vůbec povedla, přesně vyhovují typům postav. A stejně jako ony vyhovují svým typům, vyhovuje Světu zítřka i soundtrack, postavený na dunivých heroických motivech s puncem naivního patosu.

Závěr? Vypněte mozkovou sekci intelektuální analýzy, zapněte vizuální receptory, aktivujte svoje retro závity, nahoďte motory a nechte se unášet naprosto triviálním, tisíckrát viděným, a přesto svým způsobem aktualizovaným Světem zítřka. Zatímco ve většině filmů je nám to servírováno s vážnou tváří, Conran a spol. se smějí a baví. Já dělal totéž a cítím se plně uspokojen.