Arjen Anthony Lucassen za posledních dvacet let vyprodukoval úctyhodných devatenáct alb (z nichž pouze dvě jsou „živák“ a jedno výběr). Jeho typická avantýra je, že své hudební vize realizuje založením nových projektů, jejichž životnost málokdy přesahuje jednu nahrávku. Výjimkou je STAR ONE a jeho sólový projekt (obojí po dvou albech), STREAM OF PASSION, ale tam se komplici rozhodli s posvěcením kapelníka pokračovat bez něj, a právě AYREON, který má na kontě již osm nahrávek (včetně aktuální). Jde o rockové opery, kde kromě samotného příběhu a hudby hrají roli i četní hosté více či méně slavných jmen. Většina z nich se rekrutuje z řad progresivních kapel (či si tak říkajících) a nutno podotknout, že i přes překvapivou trvanlivost projektu AYREON se Lucassenovi stále daří držet vysokou úroveň kvality.

Jako obvykle si většinu nástrojů kapelník nahrál sám. Aktuální deska je napěchována všemi možným zvuky od fléten, přes mandolínu, až po rozmanité klavírní a klávesové partie. Stabilním spolupracovníkem je od Elektrického hradu bubeník Ed Warby, od STREAM OF PASSION se na Lucassenových projektech objevuje rovněž kytaristka Lori Linstruth (Lori je zároveň jeho partnerka a manažerka; na novince už na kytaru nehraje a jen sekýr... teda manažuje) a počínaje „The Human Equation“ je dvorním flétnistou Jeroen Goossens. To už vydává za dostatečnou sestavu, jenže devízou AYREONu byla vždy bohatá účast hostů. K nim se ještě dostaneme.

V jednom rozhovoru po vydání projektu GUILD MACHINE v roce 2009 Anthony Lucassen uvedl: „I have to say that a lot of the reviews for 01011001 said it had some cool moments but it had that typical Ayreon sound, that there was nothing new being offered, and I think I can agree with that. I decided I´m going to stop with this Ayreon story, with this sound, and concentrate on other projects first. Then, if I decide to go back to Ayreon, I´ll do something different with it.“

Nutno podotknout, že svému slibu ne zcela dostál. Typický zvuk AYREON je stále přítomen. Je obohacen o četné folkové motivy, ale základ zůstal. „Futuristické klávesy“ páně kapelníka jsou zastřešující instrument, který proniká (jako ostatně ve většině jeho projektů) celou nahrávkou. Postupně pak dává více či méně prostoru ostatním nástrojům, flétnám, houslím, pianu a bezpočtu dalších. Jako obvykle je album nacpáno zajímavými nápady, nemohu si však nepostesknout, že mnoho z těch nejlepších zůstane nerozpracováno a podobně „progresivní jízdy“, jako v několika skladbách Elektrického hradu, se nedočkáme. Po hudební stránce jsou tak nejzajímavější instrumentální intermezza mezi jednotlivými písněmi.

Příjemné je začlenění irských motivů, které má na svědomí Troy Donockley (čerstvě na plný úvazek u NIGHTWISH). Především v instrumentální „Progressive Waves“ pěkně vynikne střídání dudáckých píšťal s klávesami Jordana Rudesse. O dvě skladby dále se dočkáme pěkného momentu, kdy se prolíná flétna (Jeroen Goossens) s houslemi (Ben Mathot). V „Quantum Chaos“ se autor pustil výrazně do revíru DREAM THEATER a silný melodický motiv je ke slyšení ve „String Theory“.

Struktura vyprávění se rovněž příliš nezměnila. I „The Theory Of Everything“ je příběh vyprávěný prostřednictvím rozhovorů jednotlivých postav, tentokrát si však Lucassen uvědomil, že méně bývá někdy více, a celkový počet zpěváků značně zredukoval. Hlavní slovo dostává pět hlasů, ostatní se objeví jen epizodně (výtečný Marko Hietala).

Aktuální opus je příběh matematického génia zvaného Prodigy (Tommy Karevik, KAMELOT), který pátrá po sjednocující rovnici teoretické fyziky, kvantové teorii gravitace. Hledání této teorie je zábavou pro fyziky už od dob Einsteinových a nejvíce popularizace se dočkala od Stephena Hawkinga. Ale jelikož matematické vzorečky nejsou zrovna záživný materiál pro rockovou operu (nechci se dotknout těch několika málo lidí, jež tento názor nesdílí), jde především o příběh člověka a jeho touhu po dosažení něčeho velikého. Prodigy je tak stavěn před otázky, co všechno lze své práci obětovat a jak vysokou cenu je ochoten zaplatit za dosažení svých cílů. V hlavních rolích ještě vystupují rodiče (Cristina Scabbia, Michael Mills), učitel (JB) a přítelkyně (Sara Squadrani).

Jelikož jde v podstatě o komorní příběh, i hudebně se Lucassen drží intimnějšího, akustického přístupu a atmosféra alba je tíživá. Oproti „The Human Equation“ není Teorie písňově orientovaná, přesto se zadařilo a několik skladeb je životaschopných samo o sobě. Jmenujme kupříkladu úvodní „The Theory Of Everything Part 1“, „Diagnosis“ nebo „Magnetism“. „The Breakthrough“ aspiruje na hymnu pro teoretické fyziky. Je to vítaný rozjezd, gradace ve stylu STAR ONE v závěru nahrávky a jeden z nejsilnějších momentů druhé placky (ještěže se jména těch malých potvor rýmují).

Verify the Higgs-Boson
Gluons, fermions
Find the missing baryons
Nucleons, electrons

A ano, Heuréka! Společným úsilím Prodigy a jeho otec odvodí sjednocující rovnici, bájnou teorii všeho (Dr. Sheldon Cooper asi nepřežije, že nebude první). Ke smůle vědecké komunity však není vepsána v bookletu (zřejmě tiskovou chybou...).

A závěr? Máme tu klasické AYREON album. Ve vší úctě, pane Lucassen, výrazný stylový ani zvukový posun nenastal. Druhá moje výtka směřuje k příliš častému střídání motivů. Nejeden nápad zaujme ucho posluchače natolik, že by si jej poslechnul klidně v rozpracované verzi na ploše dvou, tří minut, jenže příběh nečeká. A to jsou na druhou stranu asi tak všechna negativa. Zvuk, ač typický, je velice povedený, uchu lahodící a prolínání se různých fléten, houslí a pián je produktem precizní studiové práce. Nápaditost Anthonymu nechybí, i přes recyklaci některých nápadů je novinka zajímavá. Sice posluchače na zadek neposadí (Darkmoora ani nepřikrčí), ale „obyčejný“ lidský příběh a intimnější pojetí aktuální desky tak přidává další velmi podařené album do bohaté sbírky Lucassenovy diskografie. Vedoucí duo „Into The Electric Castle“ a „The Human Equation“ ve své pozici zůstalo neohroženo, „The Theory Of Everything“ se však může hrdě postavit hned za ně.