Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud už tu zmiňujeme nejlepší thrashmetalové soubory dneška, k těm opravdu nej patří i Amíci VEKTOR. A svými zbraněmi (hračská zručnost, přechody z hrubého pytle na křehkou melodickou záplatu) nešetří ani ve dvou kusech na společném splitku s CRYPTOSIS.
Komix nemusím, ale tenhle začal zajímavě (černobílým sitcomem) a každým dalším dílem ubíhal čas po desetiletích, stupňovalo se napětí i otázky. Závěr už opanovala superhrdinská přítomnost za pomoci očekávaných efektů a citovek, až to bylo trochu škoda.
Instrumentální rocková náladovka z nejsevernějšího cípu Chorvatska. Načichlá v melodiích místním folklórem i psychedelií. Neortodoxní v tom, jak kloubí postrock a progresivnější polohu kytarové hudby.
Naklepaná přísnota, kde kytarové riffy mají strojovou mechaniku, sóla jsou jen za odměnu a vokálem je nejsmradlavější kanál široko daleko. Death metal s členy hardcorových WEEKEND NACHOS i progresivistů IDIOM.
Studené větry foukají ze severu jako za starých časů, kdesi v podkresu hrají BATHORY, havrani krákají, až se to do kostí zařezává, a nálada je temná, chmurná a silně melancholická. Ránu osmou fošnou z drakkaru EINHERJER byste rozhodně nechtěli dostat.
Svéhlavé originální album na pomezí death a black metalu s netradičními harmoniemi. Je jediná věc, která mě tu rozčiluje. Zvuk basy. Proč proboha u této hudby musím slyšet každý nastředovaný nechtěný dotek podlazené vrchní struny o pražce? Tohle přece nejsou KORN model 1996.
Povedená necelá čtvrthodinka hudby někde na pomezí techničtějšího metalcoru a melodického post hardcoru. Předchozí počiny téhle party z Kalifornie příliš neupoutaly, ale tohle už začíná být slušný.
Melodický death devadesátkové severské školy se má evidentně stále čile k světu. A pokud budou vznikat takovéto pestré, živoucí a hlavně moderní nahrávky, můžu si řeči o dávno mrtvém žánrovém potůčku nechat klidně od cesty. Veliká spokojenost!
Kosmický melodeath s vokálem hvězdy všech faerských funusů Jónem Aldarou? Tak u toho nemůžu chybět. A je to věru zdařilá hvězdoplavba. Bohaté textury, rafinované melodie, Aldará, který pěje i řve jakoby na tom záležel osud vesmíru.
První skladba mi sice okatě připomíná instrumentální variaci na hit „Fjara“ od SOLSTAFIR, ale zbytek je solidně vysoustružený epický postrock, které mohu vřele doporučit. Agilní čtveřice z Petrohradu má ve své poslední desce rozhodně nejzářivější klenot své diskografie.
Prvý album, ktorý ma od nich naozaj baví. Niečo sa zmenilo, začala sa nová éra. Je to dospelé, zrelé, detailne sa premýšľalo nad aranžmánmi. Takto to naozaj môže byť rovnaká liga ako austrálske hviezdy PARKWAY DRIVE, ktorých frontman Winston McCall hosťuje v najlepšom songu na albume. Palce hore!
Japonec na konec aka speed metalová zběsilost v srdci se vším všudy. Parádní náhul jak z 80. let včetně zpěváka, který působí dojmem Lojzy od vedle, jenž se vnutil jinak talentovaným klukům do zkušebny a začal vřískat jako Halford po kastraci. Yeaaaaaaah!
Londýnská zakuklenost, která převlékla ten nejzkaženější black metal do kabátu z doomu a stoneru a vyšila na něj freejazzové ornamenty saxofonem. Furt to ale smrdí infernální zkázou. Podivnost vyznačující se neuchopitelnou atmosférou, která mi skvěle koresponduje s náladou posledních dní.
Ne že bych od A.C. chtěl "Trash" a podobně načančanou pompu, ale jeho návrat k úplným rockovým počátkům mě nechal chladným, a bohužel to nezměnila ani novinka. "Wonderful World" a "Hanging On..." jsou fajn písničky, ale to bude všechno, je mi líto.
Když thrash z roku 2021, tak kromě PARANORM jsou tu ještě TERRORDOME. Nostalgická vzpomínka na staré desky DESTRUCTION, ANNIHILATOR nebo KREATOR. Pěkně v tempu to řeže tahle polská parta z Krakova.