Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenápadně se vynořivší novinka diskografie jihlavských gotiků nenese punc řádného studiového alba, nýbrž kompilace singlů s dvěma čerstvými skladbami, z nichž jedna dala celé nahrávce název. Máte-li tvorbu XIII. STOLETÍ v oblibě, nemůžete sáhnout vedle.
Nejako mi to nepíše ... okresanie zostavy prineslo skôr materiál dajúci sa označiť za nevýrazný vo veľakrát počutých harmóniách pochodujúci po klesajúcej krivke.
Kde jsou nějaké killer riffy (jako „Owlwood“, „Following Betulas“, „Vicarious Redemption“…)? Nejsou, neslyším. Cítím se zklamán, podveden a kdybych neměl promáč z Nuclear Blastu, i okraden. To je ta umělecká imploze i bez latiny, jak říká kolega Thorn?
Máme tady další kapelu, vydávající desku po dlouhých (v tomto případě 27) letech a pokoušející se vzkřísit zašlé vzpomínky. Její old school thrash šlape výborně, nezavádí žádné tydlety novoty a moc toho nechce ani po svých posluchačích. Spokojenost.
Přichází v anglické i švédské verzi. Po prvním poslechu je ještě trochu brzo na nějaké definitivní soudy, ale zdá se, že tohle nebude deska, která by vás (pokud tvorbu OPETH sledujete pravidelněji) mohla překvapit něčím neočekaným nebo neslyšeným.
První dojmy neochvějně hlásí velký návrat švédské postmetalové veličiny. Nudná kooperace s divoženkou Julií Christmas je zapomenuta a já si můžu oddechnout, že jedna z kapel mého "mládí" má stále dost palivových článků!
Po deseti letech ticha deska. Kapela, která patřila od roku 2003 a k tomu nejoriginálnějšímu, co přinesla mathcorová vlna předkládá kolekci, která neposedně přeskakuje žánry a ani v nejmenším si v ničem nezadá s minulými deskami. Návrat, který má smysl.
Tenhle bonmot není můj, ale je tak přesný, že ho pro účely shoutu ukradnu. Tahle oregonská kapela zní jako BOLT THROWER, který náhle upadl do těžké deprese. A to je, prosím, míněno jako kompliment! Těžká, dusná, monstrózní zeď valivého zoufalství.
Čtyřiadvacetiletý mladík Kristján Jóhann Júlíusson, který je mozkem islandské kapely ZAKAZ v minulém měsíci zveřejnil aktuální otisk svého epického black metalu a ač jde jen o demo, rozhodně jej lze doporučit k toulkách po domácích hvozdech a houbaření.
Posmrtná vzpomínka na zpěváka Vláďu Šafránka na teprve druhém albu kdysi jedinečného domácího projektu přináší důstojné pokračování dávného debutu "Příliv", vymalované podobně jemným poprockem a emotivními skladbami, které už z hlavy jen tak nedostanete.
KORN (i TOOL) natočili desku, která působí hypnoticky. Nepíchá, netlačí, jen si tak letargicky plyne a uspává. Koketování s dubstepem nesklidilo výrazný ohlas, ale bylo to fresh. Novinka se mi jeví jako nejméně výrazná položka v diskografii KORN dekády.
Našlapaná instrumentální tech death metla s parádními melodickými pasážemi a fajnovým tahem na bránu. Deska plná dobře uchopených tradic a zábavných nápadů, které by vokál vlastně spíš kazil. Kapela si užívá instrumentální svobody. A já s ní.
Podtitul alba je tentokráte vševypovídající. Překvapivě svěží power metal s progovým zdobením, přitom nepopírající symfonické hrátky minulosti. Konečně něco s přídomkem RHAPSODY, co stojí za opakovaný poslech a baví.
V případě dánských talentů naštěstí výmluv netřeba. Dvě skladby rýží BM smršti, celkem 50 minut nekompromisní palby s doomovými záhyby a meandry. Sežral jsem už debut, druhá deska není o nic pozadí, naopak jde o vzornou ukázku kompoziční bravury.
Rád bych žil v alternativní realitě, kde se moje nejoblíbenější BM kapela nepacičkuje s nágly. Ale žiju ve věku výmluv. Nová deska je opět prvotřídní nihilistická tavba. S tím smradem kolem se buď naučím žít, nebo tyhle Poláky pošlu mezi stíny.