Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další brilantní zářez do diskografie. Absolutní esence moderní tvrdé vrstevnaté a přitom kompaktní originální eklektické šikmooké muziky. Prog metal v tom nejlepším slova smyslu směru. Má Valhalla 2022 již má neotřesitelného vítěze. Bravo!
Singapůrské grindcore komando se na nové desce otevírá dalším žánrům. Čtvrté řadové album vydávané po šesti letech od svého předchůdce, se otevírá například přímočarému black metalu i štěkavým hardcorovým halekačkám. Moc zajímavějších grindovek letos nevyšlo.
Po trochu těžkopádném předchůdci to vypadá na kýžený návrat k tomu, co Američanům šlo nejlépe. Už to není takový gejzír kreativity, spíše zručná sázka na jistotu. Poslouchá se to ale dobře. Pojďme na další poslechy a dál třiďme dojmy!
I na novince jedou BG svoje tradiční sborové i sólo kytarové mustry, avšak pod nimi vůbec nešetří hoblingem jak z prvních alb souboru. Pokud vám nevadí Kürschův zpěv, pak se dočkáte i dobrých skladeb, pokud tedy vydržíte hluchý střed nahrávky.
Ano, je to tak jak praví Darkmoor. Retro thrash jako řemen. Sice v současností frčí, lidi to mají rádi a vůbec je to příjemný proud, ale nečekal bych jeho přehrávání od kapely typu MEGADETH. Sázka na jistotu? Proč ne, ale asi bez mojí další účasti.
Naznačily to už singly a první poslechy nového alba potvrdily. Novinka udělá radost spíše příznivcům retro thrashe, než těm, kteří preferují vrstevnatější tvorbu souboru. Převládá jakási dřevitost, a to pak člověk děkuje za každý vpád Kiko Loureira.
Že by v Teheránu nalezli recept na ty nejlepší progresivní metaly? Po dlouhých třinácti letech mlčení přichází veteráni scény s třetím albovým zářezem a jejich vizí progresivního metalu se silných vlivem perského folklóru a je to opět aspirant do výročních žebříčků.
Fanoušci vybrali playlist, skupina zahrála živě loni v létě za "zavřenými dveřmi". Zvláštní živák tvoří průřez bohatou kariérou austrálských a navzdory chybějícímu publiku nepostrádá příjemnou syrovost, kterou nekazí ani studiová vylepšení.
Nové ípíčko s názvem jako z logopedické poradny slibuje na malém prostoru veliké věci - volně totiž navazuje na poslední řadové album plzeňských "Gabreta Aeterna", jež se ukázalo být navýsost povedeným kusem černého kovu v opravdu všech směrech.
Klasický syndrom velkých kapel - přehnaná stopáž. Nicméně několik zajímavých a příjemných momentů novinka nabídne a nebýt toho ostřejšího kytarového zvuku, už díky převážně čistým vokálům "Speeda" snad ani nepoznám rozdíl od THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA.
Sludge-doomový spolek z Liverpoolu se hlásí s pátým albem. Pořadová číslice je možná největší změnou oproti předchůdci, to však pranic neubírá na kvalitách novinky, která opět nabízí tradiční dávku bahnitého kytarového hoblování a pomalých temp.
Dvě oplácaný holky z Texasu roubujou na postrockovou atmosféru trylkovací kytary i black metalové vytí. Žánrově neukotvené EP, které je současně velmi jisté v kramflecích v každé stylové ohradě, kde se právě ocitne.
Tentokrát to Fanda skutečně osolil. Tedy tu syntetickou složku. Kytary úplně ztlumil a typický skřehot zcela vyhodil. Podobá se to debutu - to byl čistý "Yamaha keyboard tutorial", jak by řekl klasik. Ale samozřejmě na vyšším kompozičním levelu. Funny.
Fanoš Štorm nám loni unikl, ale vzpomenout jej musíme, protože tato hravá odlehčená verze MH s elektro toppingem si to zaslouží. A i když Fanek zpívá o defekaci, není to vulgární, nýbrž je to vtipné. Hodně vtipné. A zpěvné. Nejde to z hlavy. Nenávidím ho!
Tohle je fakt smutné. Továrna na metal pro metal, z níž přímo čiší absence jakékoliv motivace pro její vznik, tedy kromě té materiální. Jistě, Amottovci už to předvádějí nějaký čas, ale novinka v tom jde úplně nejdál. Až se při poslechu červenám za ně.