MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Opeth majú môj obdiv za to, ze neustrnuli na mieste a vydali album, ktorý smeruje až niekam k artrocku 70. rokov, čo síce mnohým nie je po vôli, ale zavdačiť sa všetkým ozaj nie je možné. Je na každom, či túto novú tvár kapely akceptuje, alebo nie. Za seba môžem povedať, že novinku Heritage považujem za vydarenú. Určite sa nejedná o najlepší album ich diskografie, ale klady rozhodne prevažujú. Niektoré pasáže sú priam skvostné, len v tom celkovom prepojení jednotlivých tém v rámci skladieb cítim ešte určité rezervy. Je to dosť krkolomné, žiadala by sa trochu väčšia plynulosť pri prechode medzi kontrastnými námetmi. Inak nemám vážnejších výhrad a tá melancholická nálada vlastná všetkým albumom Opeth, mi v tomto ročnom období nadmieru vyhovuje.
-bez slovního hodnocení-
Další řady z kontroverzních alb roku 2011. Mikael se rozhodl opustit metal a naladil se na 70kové progresivní vlny, rozhodně odvážný krok, ale nabízí se otázka, jak to může dopadnout když hrají metalisté progresivní rock? Opeth mají k dobru to, že art rockové pasáže použivají ve své hudbě již delší dobu, ale jak to bude fungovat v takové míře? Je to zvláštní album, a ikdyž se tam nenachází ty úplně nejsilnější nápady, přesto mě k němu vždy něco přitáhne a já si ho opět pustím a baví mě. Skvělý zvuk, Mikaelův zpěv je jako vždy velké plus.
Dobrý, ale jen částečně. Metalová tvář mi dost chybí.
Dost slušných nápadů a vynikající cit hudebníků-basa a bicí. Ale je to poslátané a na běžnou produkci Opeth a na to, že je rok 2011 to má opravdu špatný zvuk. Frázování Akerfelda například ve Slither mi nahání spíš hrůzu. Je mi jedno čím se inspirovali a nikdy sem na to nehleděl, ale v tomto případě si radši pustím Yess a budu mnohem spokojenější. Pravda je, že již alba Watershed a Ghost Reveries mě nebavila právě kvůli příklonu k dobám dřívějším a nějak špatně poslepovaným nápadům. Heritage nedrží při sobě a je roztříštěná do mnoha fragmentů. Pro mne vyloženě otravné album. S chutí zůstávám u Still Life.
Toto uz nieje Opeth.... v ramci diskografie Opeth ide o necakany zvrat ktoremu by som aj meno zmenil... kazdopadne podarene a svieže... a hlavne dobre
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
zatím nevím, co si myslet...
-bez slovního hodnocení-
Dosť rozporuplná nahrávka , ani ja neviem na ňu doteraz sformulovať názor , ktorý by ju dokonale vystihoval. Avšak zvuk je dokonalý ( to vy máte dojebané sluchovody od tých kompresií a loudness pičovín) , a nemám ani najmenší dôvod dúto hudbu Mikaelovi neveriť. Nechávam si bodovú rezervu , album sa u mňa len vstrebáva.
-bez slovního hodnocení-
Album o tom, jak Mikael podlehl zdání vlastní geniality. Dobré nápady ředí nic neříkajícími plochami rádoby progresivního 70s revivalu. Heritage chybí hloubka, originalita a kompaktnost. Zní jako záznam jamování, když někoho z muzikantů zrovna políbila můza. Pár kladů: - Opeth konečně ukázali, že ovládají i jiné polohy než ultra-soft/ultra-heavy. - Michael konečně zpívá naplno rockově, na Heritage je jeho projev barevnější než v minulosti. - "Folklore" je fakt pěkná skladba Pořád ve mě však přetrvává dojem z přeceňované skupiny, která posledních sedm let žije ze své daleko plodnější minulosti.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!