Morbo
10 / 10
"Heritage" jsem absolutně propadnul. Řečeno bylo mnoho proto jen ve stručnosti (haha, to zas bude nekonečná slohovka :))) ) nadhodím své pohledy na aspekty, které jsou novému albu OPETH nejvíce vytýkány.
1) "Skladby nedrží pohromadě a jsou násilně poslepovány." Nesmysl. Stačí pozorně poslouchat a bude více než patrné, že každý násilný lepenec byl čirý úmysl - ne bezradnost. Většinou je navazující motiv stejný jako ten předchozí, nebo minimálně rozvíjející a násilná návaznost je tudíž úmysl - jako např. v polovině skladby "I Feel The Dark". Je zřejmé o co Mikaelovi šlo - vložit do uvolněné skladby trochu napětí a ostré dynamiky, které nutí uši mít se na pozoru. Podobně je to i např. s experimentálním úvodem skladby "Famine" - evidentní úmysl a je fakt, že díky tomu má skladba punc určitě netradičnosti. Laicky řečeno: Poskládat to hladce by dokázal každý (bez přehánění) - takhle to zní minimálně netradičně. Nemám ani problém s častými fade-iny. Opět: pokaždé je slyšet, že by nebyl problém to navázat "klasicky".
2) "V albu není nic z typického rukopisu OPETH." Absolutní nesmysl. Tohle album má naprosto stejně silnou auru OPETH jako kterékoliv před tím. Typický rukopis je v každé skladbě a stačí poslouchat. Osobně si myslím, že je album daleko více Opethovské, než třeba dosti bezradné "Ghost Reveries".
3) "Zahuhlaný retro zvuk." Tohle už je na každém, co je mu po chuti. Já osobně, jakožto posluchač zcela znechucen moderními nahrávacími postupy (tzn. brutální komprese úmyslně zabíjející jakoukoliv dynamiku, sterilní ošetřenost, nulová živost a strojová přesnost) jsem zcela nadšen. Album zní živé a organicky, ale zároveň to není zapřísáhlé retro okázale ignorující technologický vývoj a tudíž je zvuk zároveň křišťálově čistý a plný a bohatý co se frekvenčního pásma týče.
"Heritage" je pro mě rozhodně nejupřímnějším a nejzajímavějším hudebním dílem, které v poslední době vyšlo. Nejvíce si asi cením upřímného, živého vyznění a ohromné dynamiky - jak po produkční tak po kompoziční stránce. Např. druhou polovinu skladby "Nepenthe" považuji za vyloženě bombastickou už jen díky těm propastným dynamickým rozdílům. Jsem skutečně rád, že Mikael tentokrát zvolil cestu trochu drsnějších útoků na posluchače na úkor hladké plynulosti, protože se mi konečně nestává to, že si po pěti minutách skladby uvědomím, že jsem vlastně vůbec nedával pozor a netuším, co bylo hráno. Tohle je snad vůbec první album OPETH, u kterého se mi to ani jednou nestalo. Ohromně mi taky sedne celkový ráz muziky která je v uvolněných momentech zadumaná a občas až překvapivě minimalistická ("Häxprocess") a v těch intenzivnějších rockových momentech úžasně šťavnatá a "groovy".
Tohle není album pro každého a již teď je velmi kontroverzní. Troufám si ale tvrdit, že čas nakonec ukáže, že to přece jen byla dosti přelomová deska, velmi nedoceněná a poněkud nadčasová. To je hlavní důvod, proč se nakonec odvážím dát plný počet. Jsem o kvalitách a trvanlivosti "Heritage" prostě přesvědčen. A velmi velmi doufám, že to není jen jednorázový experiment, ale že nově nabyté zkušenosti Mikael bude příště dále rozvíjet.