MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ja album vidim takto: naprosto skvela The Devil's Orchard a zvysok je proste dobry. Prijemne sa to pocuva, dobre napady, dobre vyhravky, dobry sound, proste dobry album :)
"Heritage" jsem absolutně propadnul. Řečeno bylo mnoho proto jen ve stručnosti (haha, to zas bude nekonečná slohovka :))) ) nadhodím své pohledy na aspekty, které jsou novému albu OPETH nejvíce vytýkány. 1) "Skladby nedrží pohromadě a jsou násilně poslepovány." Nesmysl. Stačí pozorně poslouchat a bude více než patrné, že každý násilný lepenec byl čirý úmysl - ne bezradnost. Většinou je navazující motiv stejný jako ten předchozí, nebo minimálně rozvíjející a násilná návaznost je tudíž úmysl - jako např. v polovině skladby "I Feel The Dark". Je zřejmé o co Mikaelovi šlo - vložit do uvolněné skladby trochu napětí a ostré dynamiky, které nutí uši mít se na pozoru. Podobně je to i např. s experimentálním úvodem skladby "Famine" - evidentní úmysl a je fakt, že díky tomu má skladba punc určitě netradičnosti. Laicky řečeno: Poskládat to hladce by dokázal každý (bez přehánění) - takhle to zní minimálně netradičně. Nemám ani problém s častými fade-iny. Opět: pokaždé je slyšet, že by nebyl problém to navázat "klasicky". 2) "V albu není nic z typického rukopisu OPETH." Absolutní nesmysl. Tohle album má naprosto stejně silnou auru OPETH jako kterékoliv před tím. Typický rukopis je v každé skladbě a stačí poslouchat. Osobně si myslím, že je album daleko více Opethovské, než třeba dosti bezradné "Ghost Reveries". 3) "Zahuhlaný retro zvuk." Tohle už je na každém, co je mu po chuti. Já osobně, jakožto posluchač zcela znechucen moderními nahrávacími postupy (tzn. brutální komprese úmyslně zabíjející jakoukoliv dynamiku, sterilní ošetřenost, nulová živost a strojová přesnost) jsem zcela nadšen. Album zní živé a organicky, ale zároveň to není zapřísáhlé retro okázale ignorující technologický vývoj a tudíž je zvuk zároveň křišťálově čistý a plný a bohatý co se frekvenčního pásma týče. "Heritage" je pro mě rozhodně nejupřímnějším a nejzajímavějším hudebním dílem, které v poslední době vyšlo. Nejvíce si asi cením upřímného, živého vyznění a ohromné dynamiky - jak po produkční tak po kompoziční stránce. Např. druhou polovinu skladby "Nepenthe" považuji za vyloženě bombastickou už jen díky těm propastným dynamickým rozdílům. Jsem skutečně rád, že Mikael tentokrát zvolil cestu trochu drsnějších útoků na posluchače na úkor hladké plynulosti, protože se mi konečně nestává to, že si po pěti minutách skladby uvědomím, že jsem vlastně vůbec nedával pozor a netuším, co bylo hráno. Tohle je snad vůbec první album OPETH, u kterého se mi to ani jednou nestalo. Ohromně mi taky sedne celkový ráz muziky která je v uvolněných momentech zadumaná a občas až překvapivě minimalistická ("Häxprocess") a v těch intenzivnějších rockových momentech úžasně šťavnatá a "groovy". Tohle není album pro každého a již teď je velmi kontroverzní. Troufám si ale tvrdit, že čas nakonec ukáže, že to přece jen byla dosti přelomová deska, velmi nedoceněná a poněkud nadčasová. To je hlavní důvod, proč se nakonec odvážím dát plný počet. Jsem o kvalitách a trvanlivosti "Heritage" prostě přesvědčen. A velmi velmi doufám, že to není jen jednorázový experiment, ale že nově nabyté zkušenosti Mikael bude příště dále rozvíjet.
...není co řešit, vynikající album, které mě nadchlo...
Opeth škrtli metal aj deathmetalový vokál a ukázali, že majú napočúvaný 70-kový progrock. Štýl, ktorý rešpektujem, zhadzovať ho by bola dosť debilná póza, ale extra mi žily netrhá. V podaní Opeth občas príjemná kulisa, keď je na to nálada.
Naj: Folklore, Marrow Of The Earth, Slither, I Feel The Dark.
Zvláštne...
Nebudu dávat body jenom za to, že změnili výraz, protože s touto deskou mám naprosto stejný problém jako s Watershed - skladby vůbec nedrží pohromadě, je to poslepované jak duck tapem. Oproti minulému albu mi navíc připadá, že hudební nápady jsou tu ještě vyčpělejsí, nevýraznější a nudnější.
Opeth ještě nenatočili špatnou desku a tak to u mě zůstává i nadále. Heritage se mi zalíbilo hned napoprvé. Už jenom proto, že styl, který si Opeth na albu vystřihli, mám hodně rád a v jejich podání mi to celé zní velice dobře. Moje nejoblíbenější desky v diskografii kapely sice novinka nepřekoná, ale i tak mě hodně baví Heritage poslouchat.
Celkom zaujímavé retro, ale že by som toto cd počúval nejako často, tak to určite nie.
70's retro neznamená automaticky skvělé 70's retro. Heritage je bohužel jen mírně nadprůměrným výsledkem sympatického plánu kapely, která to rozhodně mohla udělat lépe. Asi největší rozčarování zažívají mé sluchovody u jednotlivých přechodů mezi hudebními motivy. Ta nedostižná plynulost se někde na té cestě časem dočista ztratila a když to přeženu, tak je to jako když vidlema hází. Oceňuji snahu pootočit kormidlem, ale to samo o sobě nestačí. Je potřeba mít mnohem jasnější představu, jak dosáhnout vysněné destinace.
Prilis velke retro na to, aby som to povazoval za progresivny krok. Tie body su za moj vysoko pozitivny vztah k rockovej hudbe 70s.
Deset bodů. Proč? a) u posledního alba jsem napsal, že je zapotřebí změnu, jinak bude zle - SPLNĚNO, b) Mike je znalý poměrů 70´ muziky a není důvod mu takový kolenotoč nevěřit, c) ...notabene, když ho udělali velmi dobře a uvěřitelně, d) skvělý zvuk (ano, vyzní na jakostním aparátu - se "Sehnovými" chytráky odmítám jakkoli polemizovat - TEČKA ), e) 70´ jsou pro mě dost srdcová záležitost Proto všichni ostatní -2 až -2,5 bodů z hodnocení.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!