Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kosmický melodeath s vokálem hvězdy všech faerských funusů Jónem Aldarou? Tak u toho nemůžu chybět. A je to věru zdařilá hvězdoplavba. Bohaté textury, rafinované melodie, Aldará, který pěje i řve jakoby na tom záležel osud vesmíru.
První skladba mi sice okatě připomíná instrumentální variaci na hit „Fjara“ od SOLSTAFIR, ale zbytek je solidně vysoustružený epický postrock, které mohu vřele doporučit. Agilní čtveřice z Petrohradu má ve své poslední desce rozhodně nejzářivější klenot své diskografie.
Prvý album, ktorý ma od nich naozaj baví. Niečo sa zmenilo, začala sa nová éra. Je to dospelé, zrelé, detailne sa premýšľalo nad aranžmánmi. Takto to naozaj môže byť rovnaká liga ako austrálske hviezdy PARKWAY DRIVE, ktorých frontman Winston McCall hosťuje v najlepšom songu na albume. Palce hore!
Japonec na konec aka speed metalová zběsilost v srdci se vším všudy. Parádní náhul jak z 80. let včetně zpěváka, který působí dojmem Lojzy od vedle, jenž se vnutil jinak talentovaným klukům do zkušebny a začal vřískat jako Halford po kastraci. Yeaaaaaaah!
Londýnská zakuklenost, která převlékla ten nejzkaženější black metal do kabátu z doomu a stoneru a vyšila na něj freejazzové ornamenty saxofonem. Furt to ale smrdí infernální zkázou. Podivnost vyznačující se neuchopitelnou atmosférou, která mi skvěle koresponduje s náladou posledních dní.
Ne že bych od A.C. chtěl "Trash" a podobně načančanou pompu, ale jeho návrat k úplným rockovým počátkům mě nechal chladným, a bohužel to nezměnila ani novinka. "Wonderful World" a "Hanging On..." jsou fajn písničky, ale to bude všechno, je mi líto.
Když thrash z roku 2021, tak kromě PARANORM jsou tu ještě TERRORDOME. Nostalgická vzpomínka na staré desky DESTRUCTION, ANNIHILATOR nebo KREATOR. Pěkně v tempu to řeže tahle polská parta z Krakova.
Stýská se vám po dobách, kdy byl thrash metal větší než život i smrt? Tihle Švédi uhasí vaši nostalgickou žízeň prvotřídním dynamickým nářezem s ideálním poměrem melodiky a agrese. Můžeme házet jmény jako DEATH a MEGADETH a necítit se přitom blbě.
GIAA nabízí i letos svůj osobitý post rock. Silný zvuk a výborná produkce, bohužel nějak necítím emoce. Pokud chci post rock s náladami, raději sáhnu po albu jiných klasiků žánru PG.LOST, Chorvatech DALIBOROVO GRANJE nebo aktuální desce Rusů APRIL RAIN.
Nenápadný, ale osobitý tip na mladou kapelu z Hamburku. Kombinace mathrockových kudrlinek a postrockových nálad. Progresivní fúze žánrů, ve kterých vokály slyšíte velmi zřídka, ale i bez nich se jedná o plnohodnotnou kytarovou pocitovku se svérázným rukopisem.
Už od prvního oťukávání je jasné, že SOEN kráčí furt po stejné cestě, ale ta cesta je stále stejně příjemná a když se rozezní "sláčiky" v mocné "Modesty", tak i řádně vzrušující. Za mě supr!
Po nabušeném roce 2020 mi domácí scéna mi dělá velkou radost i letos. Pražské psycheledické kvarteto na své debutové desce reinkarnuje šedesátá a sedmdesátá léta s tím, že ctí kořeny žánru, ale současně mu dodávají současnější tvář. Dotažená prvotina po stránce zvuku, produkce i feelingu.
Představte si THE MARS VOLTA na tripu snažící se hrát stoner rock s refrény jako od BEATLES. Že to nejde? Tak zkuste PSYCHEDELIC PORN CRUMPETS. Tihle Australané mě na svém letošním albu totálně rozsekali. Tak už mi dlouho nějaká hudba nezlepšila náladu.
Míchání stoner metalu s prog rockem je trochu netypický přístup a slibuje neotřelý zážitek. SHIMA to celkem zvládají a rozhodně dokáží zaujmout, nicméně absence vokálu je v tomto případě bolestnou připomínkou, že instrumentální hudba má své limity.
V každém metalistovi dříme i kus pankáče a myslím, že v příslušné generaci neexistuje snad nikdo, kdo by někdy alespoň trochu nepřišel na chuť legendárnímu debutu "Jsme v hajzlu". Nejnovější a možná i poslední album S.P.S. je toho krásným připomenutím.