60. BANJO BAND IVANA MLÁDKA – Dobrý den (1976)

Možná trochu překvapivé umístění, na druhou stranu, kdo z vás by unikl všem těm „Dášám Novákovým a Stáňám Polákovým“ a za celý život si ani jednou nevyslechl, „že se blíží jez, jez, jez“. Ač zlí jazykové tvrdí, že Ivan Mládek celý život skládá jednu a tutéž písničku stále dokola, není to pochopitelně pravda. To jen brzy našel onu pověstnou „díru“ na trhu, kterou se svým Banjo bandem opanoval, a je tak nezaměnitelný. Všechen dávný humor sice definitivně vystřílel únavným kašpárkováním v pořadech typu čundrcountryshow, ovšem roli hitmakera, jehož písně zná úplně každý, tu už mu nikdo nevezme.

57. DYING PASSION - Sweet Disillusions (2004)

Tuzemští THE GATHERING a moravská Anneke. Z těchto přirovnání jsou šumperské těleso a pěvkyně Zuzana Jelínková (roz. Lípová) asi už notně otrávení. Jenže ona se vzhledem k historickému vývoji kapely, soudobému žánrovému ukotvení a osobnosti fenomenální frontwomanky silně derou na jazyk. Asi nelze ve vyrovnané diskografii kapely ukázat na nejlepší desku, neboť krásné písničky jsou rozesety na všech. Jelikož tahle stálice domácí scény nemůže v naší anketě chybět, volba padla na toto album, jemuž vévodí přenádherný song "Velvet Confessions".

53. ROOT - The Temple In The Underworld (1992)

Hlad po metalu byl na sklonku komunistické éry enormní. Po uvolnění mravů dostaly prostor k oficiální prezentaci své tvorby i různé obskurnosti ("Zduř, péro kuř!"), avšak v další fázi už bylo potřeba prokázat jakousi kvalitu. Ta je u ROOT nepopiratelná (Trochta potvrdí) a "The Temple In The Underworld" znamenal po recyklaci kultovních demoskladeb na "Zjevení" a "Hell Symphony" obrovský progres po všech stránkách a předznamenal výrazný zápis ROOT do kroniky naší metalové historie.

51. OLYMPIC - Ulice (1981)

V pořadí sedmé řadové album skupiny OLYMPIC se nalézá na půli cesty jejich výletu po končinách konceptuálních alb. Mezi ekologií („Prázdniny na zemi") a technickým pokrokem („Laboratoř") si našel Zdeněk Rytíř (výhradní textař desky „Ulice") prostor pro otázku lidských vlastností a mezilidských vztahů. Drnká se zde spíš na melancholické a temnější struny, vyloženě rozjuchanou píseň zde nenalezneme. Mírně pozitivně vyznívá možná jen závěrečné shrnutí celého alba v podobě písně „Každý den". Skladatelské rozpoložení Petra Jandy plně koresponduje s texty - nikam se nespěchá, rytmická sekce se zjevně inspirovala u BLACK SABBATH a třeba píseň „Černá mše za nukleárního boha" beru jako doslovný tribut legendě z Birminghamu. Z hlediska zvuku není co vytknout, zejména poslech z LP desky dodnes spolehlivě přinese teskně-melancholickou atmosféru doby jejího vzniku.

46. DEMIMONDE - Mutant Star (2000)

Na pochopenie významu tejto dosky sa treba pozrieť na to, čo sa dialo v miléniovom roku 2000 vonku: ULVER mali za sebou „Williama Blakea“ a chystali sa na „Perdition City“, THE KOVENANT vydávali „Nexus Polaris“, MAYHEM zase „Grand Declaration Of War“. Z tohto pohľadu je „Mutant Star“ album, ktorý ambíciami presiahol domácu scénu. Mix blackmetalu s obligátnou anti-kresťanskou tématikou, trochu naivného speváckeho modelu „kráska a zviera“ a tiež naivnej, no neskrývanej elektroniky bral svet metalu útokom v tom istom čase, keď DEMIMONDE vydali svoj dlhohrajúci debut. A aj keď – hlavne po zvukovej stránke – „Mutant Star“ dnes pôsobí poriadne archaicky, jedná sa o počin, ktorý sa do mňa vryl hlboko: pred tými 18 rokmi pôsobil ako skutočné zjavenie. Baphomet – Thorn of the Nazarene!

44. GRIDE - Tanec bláznů (2003)

Přinejmenším v kontextu českého extrémního hard coru je debut prachatických Gride dodnes výjimečnou deskou. Zpětně je až s podivem, jak plodná kapela v prvních sedmi letech existence byla, Tanec bláznů završuje a uzavírá éru první, erbovní sestavy, v níž vzniklo i legendární LP s Mrtvou budoucností. Tanci se paradoxně dostalo menší pozornosti a i na koncertech věci z něj dostávají méně prostoru, než by si podle mě zasloužily.
Šlo by samozřejmě horovat, že dvanáct minut není žádná dlouhohrající deska, no, ale kdo slyšel debuty Locust, Assück nebo českých Converge pro chudé, ví, že někdy méně je více. Vznik Tance nebyl nijak jednoduchý. Byl začátek tisíciletí a když si otevřete tehdejší kultovní čtiva jako Violence, i v hard coru syrovost projevu i sdělení najednou vystřídaly rozlámané skladby se spoustou změn, vystředovaným zvukem a všemožnými vlivy. Jejich různorodost byla u Gride už samozřejmostí, kdo slyšel rané věci, najde na nich stopy amerického power-violence, různých fast, thrash a grind corů a škol a kdo ví čeho všeho dalšího. Na Tanci je jasně slyšet, že světu železnou pěstí vládli Converge, Coalesce, Botch nebo DEP, i když je to inspirace spíš nepřímá, než by šlo mluvit o kopírce. (Malo)městská legenda má dokonce za to, že bubeník Čert seděl nad skladbami tak důsledně, protože mu stále ještě přišly příliš přímočaré, až je lámal je dál a dál. Pokud v Čechách kdy vyšla „math“ deska, je to Tanec bláznů. Gride měli tehdy opravdu našlápnuto a je škoda, že ve stejné sestavě už další materiál nevznikl, a to ne proto, že by byl výrazně horší, jen je zkrátka jinde. Pro mě ke škodě věci.

39. JAROMÍR NOHAVICA – Mikymauzoleum (1993)

Ponechme stranou současné postoje a pojďme se podívat na Nohavicu jako na skvělého písničkáře a geniálního textaře, kterým nejen v roce 1993 určitě byl. Nahrávku „Mikymauzoleum“ pak poskládal na vážno, jištěný Plíhalem coby aranžérem, kytaristou a klávesistou, aniž by si musel pomáhat „veselými písničkami“ pro normální lidi o pendolínech a milionářích. Je mrazivá, často bolavá, nemá slabé místo a ty texty! („postele rozdělené na dva suverénní státy, ozdoby na tapetách jsou jak pohraniční dráty…“) Konečně, desku nejlépe shrnuje motto E. A. Poea: „Není to depresivní deska, průměrný pesimista si na ní trochu toho optimismu najde.“ A ta husí kůže, když člověk poprvé slyšel o „Margitě v pepitovým svetru“ nebo příběh o úsměvu „Mikymauze“, je dodnes na svém místě, ať už sám bard obléká jakýkoliv kabát.

35. TŘI SESTRY - Alkáč je největší kocour, aneb několik písní o lásce (1991)

V roce 1991 vycházela po celém světě skvělá alba a nejinak tomu bylo i v našich krajích. Do euforické porevoluční nálady si to přihasily(i?) i TŘI SESTRY s „Alkáčem", coby druhou regulérní dlouhohrající deskou. Proti prvotině je zde patrný jasný skladatelský posun jak po stránce hudební, tak po stránce lyrické. Druhá část názvu („několik písní o lásce") není vůbec zavádějící a opravdu se zde dočkáme několika „lovesongů", byť jim je jakákoliv kýčovitá romantika na hony vzdálená. Řadím mezi ně i suverénně největší hit této desky, kterým je bezesporu „Zelená". Onen chytlavý refrén upřímného citového vyznání mohl člověk v té době slyšet velmi často a úspěšný byl také videoklip k této písni, který se (pokud mě paměť neklame) dlouhou dobu držel na horních příčkách televizní hitparády.

31. DEBUSTROL - Neuropatolog (1991)

Pakliže ARAKAIN byli v čerstvě porevolučních časech jakousi domácí METALLICOU, mladoboleslavský DEBUSTROL byl jednoznačně českými SLAYER. Méně komplikovaní (v dobrém slova smyslu), daleko více natlakovaní, s klapkami na krvelačných očích, uhánějící stále dál, pořád a vpřed. Sympatiemi ke zmiňovanému světovému předobrazu se ostatně Kolins a spol. nikdy netajili, takže bylo jen logické, že se mu ve svém výrazu přibližovali. Nechyběl ovšem podstatný kus sebe sama, což byl samozřejmě klíč k úspěchu, na nějž kapela úspěšně navazuje až do dnešních dní. Tenkrát to ovšem bylo poprvé a to je zkrátka vždycky pamatováníhodná událost, tím spíš, že jí doprovodil playlist od začátku až do konce plný naprostých thrashových tutovek a klasik.

30. ZNOUZECTNOST - Kapitán Mlíko (1996)

Ač v diskografii této plzeňské ikony prakticky nelze nalézt slabých kousků, osobně řadím „Kapitána" na její pomyslný vrchol. Jedná se o poslední desku, kde kapela fungovala jako regulérní kvartet. Přéma Haas (na následujícím albu „Bomboniéra" už chybí) přispěl rovnocenným dílem nejen jako skladatel, ale také jako zpěvák a právě tento prvek dává nahrávce ten rozhodující svěží impuls. Ač modla mnoha punkerů, pro ZNC byl vždy typický obrovský hudební záběr napříč styly, skutečný a opravdový cross-over a nejinak je tomu i zde. Skupina prokládá tvrdé a úderné kousky jemnými atmosférickými záležitostmi, z nichž třeba Démova balada „O spícím štěstí" by se mohla klidně vyjímat na nahrávce jeho, tehdy zrovna čerstvého, folkového levobočku DÉMOPHOBIA. Výmluvný je také seznam hostujících umělců a jejich nástrojů, kde můžeme nalézt pestrou škálu instrumentů od banja, přes cello a hoboj až k příjemně znějící šalmaji. V případě ZNC se opravdu nehodí psát patetické závěry typu „tuto desku skupina už nikdy nepřekonala, nevystoupila z jejího stínu" apod., protože nahrávky od ZNOUZE, jak ty přechozí, tak ty, které následovaly, si vždy zachovávaly vysoký kvalitativní standard a mezi jejich oddanými fanoušky nalezneme desítky názorů, která deska je zrovna ta nej. Na „Kapitánovi" si to prostě všechno nějak dobře sedlo, zvuk se povedl, stopáž není zbytečně roztáhnutá a nejsou zde žádná slabší místa, či výplně. Pokud bych si měl vybrat pro pobyt na pustém ostrově pouze jednu desku od ZNC, tak bych si vybral „Kapitána Mlíko", ale zároveň bych si tajně přál, aby za mnou na ten ostrov co nevidět dorazili kamarádi s kompletní „znouzí" diskografií.

29. CITRON - Radegast (1987)

Co by to bylo za anketu, kdyby v ní chybělo album předrevolučního CITRONu, prakticky jediné opravdu heavymetalové skupiny, která u nás mohla nahrávat a vydávat alba v době komunistické. Navzdory tomuto faktu to však skupina s těžkým kovem myslela naprosto upřímně, což ostatně předvedla už na debutu „Plni energie“ v roce 1986. O dva roky později už ale byla na téhle cestě ještě dále a v souladu se soudobým světovým trendem si ve svém středu hýčkala také pěvce, jehož hlasový rozsah málem hvězd se dotýkal, tedy Láďu Křížka. K tomu patřičně přitvrdila, vymyslela nepsaný „mytologicko – moravský“ koncept a rozhodně nešetřila ani na výrazných nápadech, ani na vybraných melodiích. Výsledek byl pak natolik neodolatelný, že bych se vůbec nedivil tomu, kdyby ještě dnes v hlavní turistické sezóně proudily Beskydami davy metalových turistů, aby se zde poklonily oné tak moc zneklidňující soše dávného slovanského boha Radegasta.

25. BLUE EFFECT - Nová syntéza (1971)

Největší úskalí každé ankety spočívá v boji s pamětí hlasujících. Pokud někdo zapomene, má jeho favorit zkrátka smůlu. A takový nespravedlivý úděl málem potkal i BLUE EFFECT, kteří s odřenýma ušima postoupili do užšího výběru. Že se však jednalo pouze o opomenutí hlasujících, svědčí jejich konečně umístění. „Nová syntéza“ má totiž bezesporu dodnes co nabídnout, ať už se jedná o zpívající dřevo jednoho z nejzásadnějších českých kytaristů Radima Hladíka, zatím pouze klávesy Leška Semelky, skvělou rytmickou sekci Jiří Kozel/Vlado Čech nebo jejich nadupanou souhru s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu pod taktovkou Kamila Hály. Fúze rocku s jazzem, co dodnes pěkně kope zadky. Perličku o tom, že z Hladíkovy kompozice „Má hra“ si vypůjčili francouzští ONE-T jistě znáte.

24. DEŽO URSINY - Modrý Vrch (1981)

Dežo Ursiny tu desky má hned dvě, takže je spojím do jednoho textu a začnu, jak jinak, než jeho příběhem. V šedesátých letech hrál písničky ovlivněné The Beatles a později Cream s Beatmen a později Soulmen, aby se v letech sedmdesátých více méně sólově vstříc delším, komplikovanějším kompozicím a art rocku. I to nejprve v angličtině (debut Provizorium, 1972), od druhé desky však již výhradně zhudebňoval verše kamaráda Ivana Štrpky. A pokud budete v československé hudbě hledat nejlepší spojení poezie a hudby, bude to Kainar na Kuřeti v hodinkách, a pak právě dlouhý příběh dvojice osamělých běžců, totálních samorostů, kteří přes dvě desetiletí rostli spolu.

Vznik Provizoria (1972) byl opravdu provizoriem,v Praze nahraná deska vznikala mimo jiné tak, že polovina kapely skladby poprvé slyšela těsně před natáčením, čemu odpovídá odlehčený, hravý obsah alba, se snovými, poetickými texty. Těžko si pak představit větší šok a větší kontrast, než jaký nabídla Pevnina detstva. Temná, místy neprůchodná, nepropustná, hluboce osobní. Metafora dítěte v dospělém (žádný ezo, spíš druhá a třetí vídeňská škola psychologie) jako téma, okolo kterého se oplétají texty, a k tomu rozmáchlé, komplikované skladby, v nich místy slyšíte King Crimson. Podobně jako v případě Gride, který zmiňuji jinde, ale nejde o přímé ovlivnění, podobný zvuk, ale spíš o zacházení se skladbami. Znamení doby bylo, že art rockoví velikáni se vydávali vstříc opu, kratší písničkám, melodií a refrénům, a Dežo zavelel přesně proti tomuhle proudu. A vedle pevniny prostě díla ostatních československých představitelů art rocku zní jako nepovedené klavírní etudy na narozeninové oslavě vaší tříleté dcerky.

Z někdejšího charismatického bouřliváka se tu přímo před očima stává stejně charismatický introvert, kterému ještě nějakou dobu nikdo nebude moc rozumět. Nejlépe to vystihla zpěvákova pozdější životní partnerka, česká malířka Zdena Krejčová (par): vždyť ani já jsem těm jeho pangeám nerozuměla. Ale o to zajímavější je desku rozplétat dnes.

Ale jednou chimér, se kterou Ursiny bojoval, byla popularita. Ve filmovém dokumentu Momentky narazíte na toto téma hned několikrát, nejvíce v rozhovoru s jeho sestrou, která vzpomíná, jak se trápil tím, že jeho hudba je stejně dobrá jako cokoli, co slyšel v rádiu, možná náročnější, ale rádia ho nehrají, a desky se až tak dobře neprodávají. Chyba samozřejmě nebyla ani na jedné straně, protože dlouhé skladby plné introvertních veršů si s rozhlasem nikdy netykaly, a tak se samozřejmě ani Ursinymu nevyhnula snaha o větší přístupnost. Byl to tehdy poprask, když vyšel Modrý vrch, protože hudebník z puncem nepochopitelného vydal přístupnou, odlehčenou, popovou desku, s texty stejně barevnými a plnými významu, jenže zcela přístupnými. Písničkový art rock s lidskou tváří, který si na jednu stranu ponechal vše, co Deža dělalo Dežem, stačí si jen vzít kolik je v úvodním Cestujícím nebo první díle titulní skladby zlomů a změn, hudebních i náladových, a zároveň tu mít vše, co otevírá dveře do vysoké pop music. Inteligentní pop-rock zkrátka.

22. LYKATHEA AFLAME - Elvenefris (2000)

KRABATHOR sa s „Lies“ vydaným u Morbid Records dostali na svetové pódiá a do blízkosti prvej deathmetalovej ligy, v takom menšom to bol prelom podobný tomu, ktorý sa v Poľsku podaril VADER. AGONY CONSCIENCE sa počas len pár rokov trvajúcej existencie stali pojmom celosvetového death/grindového undergroundu, na Západe hrávali viac ako doma a ich „Look Into The Silence“ patrí k tým niekoľkým čs. albumom, ktoré sa extrémnosťou podania žánru vyrovnajú čomukoľvek súčasnému aj po vyše dvadsiatich rokoch. A potom je tu „Elvenefris“, jediná nahrávka, ktorú stvorilo unikátne teleso, na ktoré sa transformovali hyperblastoví Pražania APPALING SPAWN. LYKATHEA AFLAME takisto razili tento svojský žáner brutálneho death metalu, na svojom debute ho však obohatili o vysoko technické podanie, pridali viac melodických partov a originálnych harmónií, zahalili ho do akejsi „ezoterickej“ či duchovnej atmosféry a necúvli ani pred použitím prvkov etnickej hudby, hlavne keltskej, ale napríklad aj orientálnej. Vyše sedemdesiatminútový „kolos“ je dodnes unikátnym a po celom svete vysoko hodnoteným atmo/tech/death/grindovým monumentom. Či a pod akým názvom vlastne sa dočkáme reinkarnácie tohto jedinečného zoskupenia, je ešte stále viac – menej vo hviezdach.

21. WWW - Neurobeat (2006)

Rockeři a metalisti nad hip-hopem často ohrnují frňák. Tím spíše nad tuzemskou tvorbou plnou všelijakých prvoplánových diss tracků jedněch proti druhým a GnostoviG bez jakékoliv přidané hodnoty. Jenže když se pak zjeví deska s vrstevnatou zvukovou složkou, neagresivními avšak naléhavými vokály a libozvučnými a zároveň k přemýšlení nutícími texty, berou hip-hop na milost i metalisti. "Neurobeat" tak zabodoval u široké publicistické i posluchačské veřejnosti, která do té doby o hip-hop ani kuřím okem nezavadila.